Věnováno Jacku Scovilovi

Věnováno Jacku Scovilovi

Město v této knížce,

lidi a místa,

všechno je smyšlené.

Jen postupy policie

se zakládají

na zavedené

technice pátrání

1

Fotograf se jmenoval Alexander Pike a dělal to zadarmo, protože se moc dobře znal s Augustou Blairovou a dnes byl Augustin svatební den. Byl to taky svatební den Berta Klinga, ale Pike se s Bertem Klingem seznámil teprve ve čtyři odpoledne, krátce před obřadem, a i když přirozeně přál ženichovi fůru štěstí, opravdovou náklonnost choval k Augustě.

V životě Pike neviděl tolik policajtů pohromadě.

Policajtem byl samozřejmě především ženich, velký blond chlapík, zřejmě trochu vyvedený z míry vším, co se dělo. Tím se ovšem dalo vysvětlit, proč se obřadu a teď taky recepce zúčastnilo tolik policajtů nejrůznějších ranků i názorů. Všichni byli v civilu, ale Pike by poznal, co jsou zač, i kdyby se dostavili na svatbu, jak je pánbu stvořil. Dělal jednou fotografický dokument o uplatňování zákona v praxi, a tak znal policajty skrz naskrz. Vlastně měl ty kluky rád, i když se dnes odpoledne ve čtyři hodiny jeden oženil s Augustou Blairovou, kterou Pike miloval s neumdlévající vášní už tři a půl roku.

Seznámil se s Augustou brzo potom, co přijela sem do města ze Seattlu ve Washingtonu. Byl na koktajlové party ve Čtvrti, když se najednou otevřely dveře a rázem nastalo hrobové ticho. Stála v nich vysoká a štíhlá dívka s tiziánově hnědými vlasy spadajícími jí na ramena, vysoko položenými lícními kostmi a očima tak intenzívně zelenýma, že přímo žhnuly. Nepatrně ohnutý nosík jí lehce zdvíhal horní ret a částečně odhaloval rovné bílé zuby. Měla pěkná ňadra a dlouhé nohy a boky trochu širší, než je u manekýnek obvyklé. S usměvavým půvabem rychle zamířila ke skupince lidí, které znala. Pike ji následoval přes pokoj, představil se a odvedl ji k Artu Cutlerovi, který měl se svou ženou Leslií agenturu pro modelky. To byl začátek Augustiny kariéry a začátek jejich několikaletého přátelství.

Pikeovi teď bylo čtyřiašedesát, byl šťastně ženatý a otec tří synů, takže se dalo předpokládat, že jeho láska k Augustě je čistě otcovská. Přesto v něm dnes ve čtyři hodiny zahlodala žárlivost, když kněz řekl: „Augusto Blairová, bereš si tohoto muže za zákonitého manžela?“ a pak odříkal ta ďobvyklá moudra o lásce a cti a vzájemném vztahu a zdraví, nemoci, prospěchu a protivenství a zakončil je slovy: „… dokud vás smrt nerozdělí?“ A hrom do toho, jestli Augusta neodpověděla: „Ano!“

Co se dá dělat!

Svatební recepce se konala v hotelu ve středu města v salonku zvaném Zelený. Pike by byl dal přednost lepšímu pozadí pro své černobílé snímky, ta místnost byla trochu tmavá, ale v každém případě tam bylo co fotografovat. Vedle Augusty a jejího hezkého (to mu musel přiznat) manžela se hostiny účastnila spousta modelek a ostatních Augustiných přátel a přítelkyň většinou z branže, tak jako Bertovi kamarádi byli lidé zabývající se ochranou zákona. Byli tam přirozeně i jiní fotografové, všichni s fotoaparáty značky Nikon zavěšenými kolem krku a všichni cvakali spouštěmi, i když žádný tu nebyl oficiálně. Oficiálním fotografem byl na Augustinu žádost právě Pike. Nabídla mu samozřejmě, že mu zaplatí, ale jeho blažilo, že ho požádala, a odmítl přijmout jakoukoli odměnu.

Sám nevěděl, kolik ruliček filmu exponoval během samotného obřadu, ale věděl, že spoušť cvakala nepřetržitě a blesk zazářil každých pár vteřin. Na snímcích byla většinou Augusta, ale to se dalo prominout. Vyfotil taky Budda (jmenuje se tak?) u oltáře ještě s jedním policajtem, který mu dělal svědka, když se oba rozhlíželi po kostelní lodi, jako by každou chvíli očekávali vloupání. A fotografoval Augustu, jak kráčí k oltáři zavěšená do otce, zachytil každý její krok. Augusta měla unešený výraz a její otec vypadal jako veledůležitý zástupce papírenských závodů (taky jím byl), který má na sobě frak podruhé v životě – poprvé to bylo na vlastní svatbě. Pike pořídil i zdařilé snímky lidí sedících po obou stranách chrámové lodi a jejich reakce, zachytil i vyčkávavý výraz kněze; a spoušť a blesk nezahálely od začátku obřadu až do konce: Později vzal ještě Augustu a Boyda, jak vystupují z
limuzíny a kráčejí nahoru po hotelovém schodišti, a pořídil několik skutečně povedených snímků před večeří a po ní. Teď procházel mezi hosty a dělal momentky.

Salon byl k prasknutí nabitý krasavicemi, zvyklými jako Augusta dávat se fotografovat a vidět své tváře a postavy v časopisech, na televizních obrazovkách a (v případě nejméně jedné z přítomných) na filmových plátnech. Každá věděla s neomylnou jistotou, kdy pohodit hlavou dozadu nebo se široce usmát, vykročit s rozevlátou sukní, pohnout rukou nebo povytáhnout obočí. Ta póza se objevila okamžik předtím, než Pike zmáčkl spoušť. Dívka si třeba cpala do pusy olivu, když Pike zvedl fotoaparát k očím, ale než stiskl a než zazářil blesk, měla v sobě olivu nerozkousanou, bradu zvednutou a hlavu pootočenou přes rameno, aby Pikeovi poskytla svůj nejhezčí profil. Navíc se mu do objektivu vyzývavě a slibně usmála.

Přešel pomalu přes sál k baru, požádal barmana o Bourbon s ledem, pak pomalu usrkával a poslouchal, co se kolem povídá. Mluvili o své práci, o zločinu a o módě – znamenitá kombinace pro pošmournou listopadovou neděli a svatební den jediné dcery. Ale mé jediné co? pomyslel si Pike a s úsměvem mlčky zdvihl sklenici k přípitku.

„Byl to lékařský inzerát, chápete?“ říkala u jeho lokte krásná tmavovláska chlapáckému zrzavému policistovi s děsivým bílým pruhem vlasů nad levým spánkem. „Šla jsem tam na třetí a ten fotograf mě zavedl dovnitř a vysvětlil mi, že se to týká rakoviny a pravidelných kontrol a toho všeho, a zeptal se mě, jestli vím, že to bude akt. Jak to myslíte, akt, povídám, a jak si to vůbec představujete? Prý myslel, že mi to agentura řekla. Modelka se prý vyfotografuje nahá a text vytisknou přes ni, ale tak, že ji bude přece jen vidět, to se rozumí. Já akty nedělám, řekla jsem, jen si troufněte namířit na mě ten svůj foťák, když jsem nahá! Řekl: ‚Tak to bysme měli, jak si přejete,‘ potřásli jsme si rukou a já elegantně odešla středem.“

Obličej toho chlapíka, co byl Boydovi za svědka, toho italského detektiva, připadal Pikeovi zajímavý. Pozoroval ho, když tančil s tváří těsně u tváře ženy, pravděpodobně manželky. Vlasy a oči měl hnědé, ale oči byly mnohem tmavší než vlasy a šikmé; v kombinaci s vysoko posazenými lícními kostmi mu dodávaly vzhledu pobaveného orientálce. Byl veliký, s ledabylou grácií atleta, a tiskl svou ženu těsně k sobě, když se v tanci blížili k baru, kde stál Pike. Žena byla neobyčejně krásná, černovlasá a oči měla tak tmavě hnědé, že se zdály taky černé. Večerní šaty jí odhalovaly ramena, a když se přiblížili, Pike si ke svému překvapení všiml, že na pravém rameni má vytetovaného maličkého krajkovitého motýlka. Muž se k němu otočil a líně se usmál a Pike mu kývl a taky se usmál a pak si je vyfotografoval, když za zvuků valčíku „Navždy“ odtančili. Pikeovi se z téhle písničky dělalo nanic, ale
hrála se na každé svatbě, na které kdy byl, a provokovala statistiky, kteří slibovali rozvod jedné z každých tří manželských dvojic.

„… kterou jsem v životě viděl. Řekni to tady slečně, Hale. Viděls někdy v životě tolik krve?“

„Byla tam spousta krve, slečno.“

„Říkejte mi Annie.“

„A jak jsme viděli na chodbě tu krev, vytáhli jsme pistole a plížili se do bytu po špičkách. Že to tak bylo, Hale?“

„Já chodím dovnitř vždycky po špičkách, já jsem srab.“

„Nevěřte mu, má tři pochvaly za statečnost.“

„Kdo, já?“

„Zkrátka, jdeme dovnitř slečno…“

„Říkejte mi Annie.“

„Vejdeme tedy dovnitř, Annie, a co byste řekla?“

„Nikdo tam nebyl.“

„Správně. Jak to víte? Jak to, že to ví, Hale?“

„Já nevím, Bobe. Třeba je její táta policajt. Je váš pan otec policajt, Annie?“

„Můj táta je fotograf. A tak jsem se dostala mezi tyhle lidi tady.“

Pike popíjel whisky a díval se přes místnost na detektiva, který ještě s dalšími uváděl hosty, a teď tančil se svou ženou – Pike automaticky předpokládal, že každý pár nad pětadvacet let jsou manželé – a mířil k baru. Byl určitě stejně velký jako ten Talián, co byl Bertovi za svědka, ale hřmotnější a pravděpodobně starší, pokud ovšem nezplešatěl předčasně – měl tu nejplešatější pleš, jakou kdy Pike viděl. Mimoto nebyla na té lesknoucí se lebce ani stopa po pozdně odpoledním porostu, kdepak, ani zdání. Ten člověk si neholil hlavu podle nynější módy, ten člověk byl od přírody holý jako kulečníková koule. Tancoval s grácií volského potahu a vedl svou ženu na parketu krokem, který byl něčím mezi polkou a foxtrotem, i když kapela hrála anglický waltz. Pike zdvihl fotoaparát a zmáčkl spoušt.

„Podařilo se vám udělat hezké snímky, pane Pikeu?“ zeptal se ho muž po jeho pravici. Byl to podsaditý člověk s hrbolatým nosem, ocelově šedými vlasy a modrýma očima jako dva kusy křemene. Pike odhadl jeho věk na něco přes padesát. „Jmenuju se Peter Byrnes,“ řekl. „Už jsme se viděli. Před obřadem.“

„Ano, ovšem,“ řekl Pike a napřáhl ruku. „Promiňte, ale představili mě dneska už tolika lidem…“

„V pořádku,“ řekl Byrnes.

„Vy jste poručík a náčelník té pátrací skupiny, že?“

„Ano.“

„Ano, už si vzpomínám.“ Pike zvedl sklenici. „Na zdraví šťastného páru!“

Byrnes pozdvihl sklenici. „Ať žijou!“ řekl.

Oba se napili. Byrnes postavil sklenici na barový pult. Pike k ní přidal svoji.

„V životě jsem nemyslel, že se dočkám tohohle dne,“ řekl Byrnes.

„Já taky ne,“ přisvědčil Pilce.

„Ten chlapec měl v životě se ženami tolik potíží…“

„Jakých potíží?“ zeptal se hned Pike.

„Nechtěl bych vás nudit,“ řekl Byrnes. „Jsem jen rád, že se konečně…“

„Ne, jen povídejte, mě to nebude nudit,“ řekl Pike. Měl podivnou předtuchu, že mu Byrnes vzápětí řekne o muži, kterého si Augusta vzala, něco hrozného. Potíže se ženami? Jaké potíže? Musí se to dozvědět, kdyby jen kvůli Augustě! A přitom se odpovědi obával.

„Je to už dost dávno,“ řekl Byrnes. „Kling byl zasnoubený s nějakou Claire Townsendovou. Měli v plánu se vzít, jen co ona dostuduje. Abych to neprotahoval. Claire někdo zavraždil v obchodě na Culverově třídě. Mladou holku,“ řekl Byrnes a vrtěl hlavou. „Přišel tam nějaký blázen a všechno postřílel, vedle Claire ještě tři další lidi. Myslel jsem, že se z toho Kling nikdy nedostane. A taky mu to trvalo hezky dlouho.“

„Ale nakonec se z toho přece jen dostal, že?“ řekl Pike a se strachem čekal to nejhorší, pořád ještě čekal, co přijde. Byrnes vzal skleničku a zamyšleně se napil. Pike trnul…

„Strašně dlouho si děvčat vůbec nevšímal,“ řekl Byrnes a Pike si pomyslel: Propána, Augusta se provdala za napravenýho praštěnýho buzeranta!

„Potom,“ řekl Byrnes, „už jsem zapomněl, co za případ to zrovna vyšetřoval, se seznámil s tou moc milou dívčinou Cindy Forresterovou a nějaký čas s ní chodil. Ale ona se s ním rozešla. Zamilovala se do jednoho doktora v nemocnici, kde pracuje, řekla mu. Jako by se nechumelilo. Sbohem, bylo to hezký a bylo toho dost.“ Byrnes opět zavrtěl hlavou. „Takováhle věc dovede chlapem otřást.“

„Ale teď už je v pořádku, co?“ napověděl Pike.

„Prosím?“ řekl Byrnes.

„Dostal se z toho nakonec.“

„To se ví, teď je úplně v pořádku. Má Augustu,“ řekl Byrnes, usmál se a zdvihl skleničku. „Mnoho štěstí oběma.“

„Mnoho štěstí,“ řekl Pike s nesmírným ulehčením.

„Někdy mám pocit, že ten chlapec je můj syn. Oba rodiče mu už zemřeli, víte. Mám pocit, že patří do mé rodiny.“

„Já mám někdy stejný pocit vůči Augustě,“ řekl Pike. Oba muži se slavnostně napili.

„Je tohle svatba nebo pohřební hostina?“ zeptal se někdo za jejich zády.

Pike se otočil. Byl to ten italský policajt, Boydův svědek. „Podařilo se vám udělat hezký fotky, pane Pikeu?“ zeptal se a pak požádal barmana o skotskou se sodou a kanadskou s ledem. „My jsme se už viděli,“ vysvětlil. „Před obřadem. Carella, Steve Carella.“

„Ano, ano,“ řekl Pike a přijal nataženou ruku. „Promiňte, ale já jsem byl dneska představený tolika lidem…“

„V pořádku, nelamte si s tím hlavu,“ řekl Carella. „Co ten svěšený nos?“ zeptal se Byrnese.

„Já jsem na svatbách vždycky smutný,“ řekl Byrnes.

„Já taky,“ přidal se Pike.

„Obřad,“ dodal Byrnes.

„Rituál,“ přidal se Pike.

„Připomínáte mi Monoghana a Monroea,“ řekl Carella.

„Kdo je Monoghan a Monroe?“ zeptal se Pike. Myslel, že by to mohli být nějací dva komikové. „Vystupujou spolu v kabaretu?“ zeptal se.

„Skoro,“ řekl Carella. „Jsou to dva poldové z oddělení pro vyšetřování vražd.“

„Otravujou nám život,“ přidal se Byrnes. „Policajty z toho oddělení nemám rád.“

„Já taky ne,“ řekl Carella.

„Nikdy neměl,“ dodal Byrnes.

„Taky ne.“

„Když se to tak vezme z jedné strany…,“ řekl Pike zkormouceně.

„Prosím?“ řekl Byrnes.

„Chtěl jsem říct, když se to tak vezme z jedné strany, já jsem vlastně policajta vyfasoval.“

„Ale ne z oddělení vražd, doufám,“ řekl Carella.

Kapela hrála směs melodií připomínajících čtyřicátá léta a některé mladší modelky se snažily tančit rockově k swingovým písničkám jako „Měsíční serenáda“, „Hvězdné oči“ a ;Měl jsem bláznivý sen‘. Pike pozoroval dívky a poslouchal oba policajty, jak si navzájem blahopřejí, že se Kling konečně oženil s „hodnou“ dívkou, což – jak Pike cítil – jeho milovanou Augustu dostatečně nevystihovalo. V dalších deseti minutách se přiklátilo k baru půl tuctu dalších policajtů, všichni více či méně podnapilí, a připojilo se k nim; Pike měl pocit, že někdo zavolal na 10-13 a kdejaký policajt v okolí přispěchal na pomoc. Uvažoval, jestli vůbec někdo zůstal na stanici ve službě. Ale jeden mu vysvětlil – zapochyboval snad nahlas? – že je jich na stanici šestnáct a že někteří tam zůstali a pečují o občanstvo, i když většina je tady, na Klingově svatbě.

Jako na zavolanou přišel k baru sám Kling ve smokingu, usmíval se od ucha k uchu, blond lokna mu visela do čela, oběť, na kterou všichni čekali, ten, který pozval celou desettřináctku. Někdo byl tak důvtipný, že řekl: „A tady ho máme,“ a všichni policajti se rozřehtali a plácali ho po zádech. Jeden, jmenoval se Andy Parker a vypadal trochu rozcuchaně a neholeně přesto, že se na svatbu hodil do gala, upozornil Klinga, že v některých krajích, jako například v tomhle městě, mají ženichovi přátelé ve zvyku nevěstu unést, zvlášt když je tak krásná jako Augusta. Kling se rozesmál a připomněl jim, že únos je trestný čin třídy A, za který můžete slíznout doživotí, a zase se všichni smáli, až je Carella zarazil napřaženou dlaní. Rozhlédl se, aby se ujistil, že všichni drží sklenici (jako by nepili už dost), zvedl svoji a řekl: „Kamarádi, chci říct, že jsem dneska ohromně šťastný. Čekal jsem na tenhle den
strašně dlouho. Pamatujete se, jak ten chlapec přišel do naší party, potom co vypátral vraha Jeannie Pageové, byl ještě pochůzkář. Myslím, že si na to vzpomenete všichni.“

Kývali a mručeli na souhlas a Hal Willis si zvolil tu chvíli, aby znova plácl Klinga do zad, a Meyer Meyer na něj zamrkal a Carella pokračoval: „Ten kluk byl pro naši pátračku přínos a užili jsme toho spolu za ta léta ažaž. Teď už mu chci jen popřát všechno nejlepší do dalšího života, všechno nejlepší ve všem!“ Zdvihl sklenici ještě trochu výš. „Připíjím Augustě a tobě,“ řekl. „Přeju vám moc a moc šťastné manželství! Blahopřejeme ti, Berte!“

Tak Bert se ten zatracenej chlap jmenuje, řekl si Pike.

2

„Jestli ten chlap udělá ještě jednu fotku…,“ řekl Kling.

„Pracuje svědomitě,“ řekla Augusta.

Převlékli se do denních šatů a stáli u recepce, aby si vyzvedli klíč od zamluveného pokoje. Na druhé straně haly stál Pike s fotoaparátem u oka a zaostřoval na snímek dvojice na dálku.

„Má v úmyslu s náma dnes v noci spát?“ řekl Kling.

„Má vůbec někdo v úmyslu spát?“ zeptala se Augusta a potutelně se usmála.

„Chci říct –“

„Já mu šetrně naznačím, že už toho fotografování bylo dost, chceš?“ řekla Augusta. „Je to můj moc milý přítel, Berte, nechci se ho dotknout.“

„Dobrá.“

„A budeme mít hezkou památku.“

„Já vím. jsi šťastná, Gus?“

„Ano, miláčku, moc šťastná.“

„Byla to hezká svatba, viď?“

„Byla.“

„Myslím jako ten obřad.“

„Ano, miláčku; já vím.“

„Ty slova člověka trochu vyděsí,“ řekl Kling. „Když si to rozmyslíš, je to trochu děsivá smlouva.“

„Bojíš se jí?“

„Bojím. Ty snad ne? Já to beru strašně vážně, Gus.“

„Já taky.“

„Chci říct, že opravdu chci, aby nám to vydrželo, dokud budeme oba žít.“

„Já taky.“

„Tak… tak se postarejme, aby to opravdu vydrželo tak dlouho, Gus.“

„Dělá ti to starosti?“

„Nedělá, ale – vlastně ano. Já tě mám tak strašně rád, Gus, že chci udělat, co můžu, abys byla šťastná a abych tě viděl, jak –“

„Váš klíč, pane,“ řekl noční recepční.

„Děkuju,“ řekl Kling.

„Je to pokoj číslo 824, poslíček vás doveze nahoru.“

„Díky,“ řekl Kling znova.

Na druhém konci haly seděl na kanapíčku Pike a dával do fotoaparátu novou ruličku filmu. Sotva zahlédl, že odcházejí od recepce, zaklapl zadní kryt aparátu a rychle zamířil k nim.

„Už jen jeden snímeček,“ řekl omluvně.

„Jsi učiněný anděl,“ řekla Augusta. „Bavil ses vůbec na té svatbě, nebo jsi pořád jen pracoval?“

„Měl jsem se báječně,“ řekl. „Ale potřebuju ještě jeden obrázek.“

„Jaký?“ zeptal se Kling s obavami.

„Nemám ani jeden snímek sebe a Augusty, Berte. Byl bych vám ohromně vděčný, kdybyste mě vyfotil s Augustou.“

Kling se zeširoka usmál. „S největší radostí,“ řekl.

„Zrovna jsem dal dovnitř nový film,“ řekl Pike a podal Klingovi fotoaparát s bleskem, pak se rozhlédl po hale a vmanévroval Augustu ke kořenáči s palmou v otáčecích vstupních dveřích, kudy neustále proudili lidé do hotelu a ven. Kling přiložil fotoaparát k oku, zaměřil asi na vzdálenost jednoho metru a zdvihl blesk, jako by byl socha Svobody. „Usmívejte se,“ řekl a zmáčkl spoušť. Cvaklo to, blesk zazářil, Pike a Augusta zamrkali.

„Hotovo,“ oznámil Kling.

„Děkuju,“ řekl Pike.

Když mu Kling vracel fotoaparát a blesk, všiml si, že Pike má v očích slzy.

„Alexi,“ řekl, „ani nevím, jak vám máme poděkovat za to, co jste dneska pro nás udělal.“

„Potěšení bylo na mé straně,“ řekl Pike. Políbil Augustu na tvář, řekl: „Buď hodně šťastná, holčičko,“ a pak se otočil ke Klingovi a vzal ho za ruku. „Buď na ni hodný, Berte.“

„Budu,“ slíbil Kling.

„Tak dobrou noc a všechno nejlepší vám oběma,“ řekl Pike, rychle se otočil a šel pryč.

Ve výtahu řekl poslíček: „Vy jste novomanželé nebo něco takovýho?“

„Tak tak,“ řekl Kling.

„Dneska už jste třetí, co vezu. Je dneska nějakej zvláštní den nebo co?“

„Jak to myslíte?“ zeptala se Augusta.

„Že se to dneska všecko žení a vdává. Je snad nějakej náboženskej svátek? Co je vůbec dneska? Devátýho, že jo?“

„Ano.“

„Tak co má bejt devátýho? Něco se slaví?“

„Náš svatební den,“ řekla Augusta.

„To vím, ale děje se něco?“

„To je něco,“ řekla Augusta.

„Jo, tomu rozumím,“ řekl poslíček, „ale víte, jak to myslím, ne? Snažím se zjistit, jestli ten den má nějakej zvláštní význam, když jsem měl už tři novomanželský páry, na to se snažím přijít.“ To už byli v osmém poschodí a šli po chodbě k pokoji číslo 824. Když k němu došli, poslíček postavil jejich zavazadla, odemkl dveře a ustoupil stranou, aby mohli vejít.

V pokoji najednou zmlkli.

Poslíček se nahlas podivil, proč jsou pokoje s manželskou postelí vždycky až na konci chodby, ale oni neřekli ani slovo; poslíček zamudroval, že se hotely třeba snaží potlačovat romantické city, ale oni pořád ještě neodpovídali. Dal tedy jejich zavazadla na odkládací stoličku, ukázal jim koupelnu a topení a vysvětlil, že červené světýlko na telefonu znamená, že mají dole vzkaz, a vůbec se všelijak činil a zviditelňoval v očekávání spropitného. Nakonec udělal něco u hotelového poslíčka v tomto městě velice vzácného: dotkl se prsty čepice jako na pozdrav a mlčky odešel. Kling zavěsil zvenčí na kliku nápis NERUŠIT,… zamkl dveře, oba si s Augustou mlčky pověsili kabáty a začali vybalovat zavazadla.

Nebyli už děti. Jejich mlčení nemělo nic společného s panenskými obavami nebo strachem z fyzického nesouladu nebo frigidity, impotence nebo něčeho třeba vzdáleně souvisejícího se sexem – tomu se oddávali nepřetržitě už hezky dlouho. Mlčeli, protože si oba uvědomovali, že to, co si slíbili, je vážná věc. Mluvili o tom zběžně v hale, ale teď na to mysleli slavnostně a s vážností, a oba každý sám pro sebe se rozhodli, že to, co řekli, je pravda, že chtějí, aby to vydrželo navždy. Oba věděli, že je nikdo do manželství nenutí, klidně spolu mohli žít jen tak do aleluja. Oba se každý sám pro sebe zmítali úzkostí, mají-li se do toho vrhnout, a téměř současně došli k stejnému závěru. Když se jí Kling konečně zeptal, jestli si ho chce vzít, Augusta bez váhání řekla ano. Zeptal se jí, protože se prostě a neodvolatelně rozhodl, že chce strávit zbytek života s ní. Augusta přijala jeho nabídku, protože s
e rozhodla stejně. A teď byli svoji; ten, kdo je oddával, vyřkl někdy odpoledne ve čtyři hodiny slova: „Neboť jelikož jste oba vyslovili souhlas s manželstvím a vyjádřili to před zde přítomnými, prohlašuji vás jménem církve, jež mě pověřila touto funkcí, mužem a ženou. Kéž Bůh požehná vašemu svazku!“ Slovo svazek je vzrušilo oba. To chtěli. Chtěli, aby jejich manželství bylo skutečným svazkem, a teď na to každý sám pro sebe myslel.

Vybalovat nebylo celkem co. Stráví tady v hotelu jen jedinou noc a ráno odletí na ostrov Guadeloupe. Když byl Kling hotov, zeptal se, jestli nemá zavolat dolů pro skleničku něčeho před spaním, a Augusta řekla ne, pila dnes večer až dost. Zeptal se jí, jestli chce jít do koupelny první.

„Ne, jen jdi ty, Berte, chci si připravit šaty na ráno.“ Podívala se na svá dvě zavazadla a snažila se vzpomenout si, do kterého dala to, co si obleče zítra do letadla. Na obličeji se ji objevil zmatený výraz a samým přemýšlením o tom veledůležitém problému se zakousla do dolního rtu.

„Já tě miluju,“ řekl Kling zčistajasna.

Otočila se, podívala se na něho a překvapeně se pousmála. „Já tebe taky,“ řekla.

„Ale já tě miluju doopravdy.“

„Ano,“ řekla tiše a vklouzla mu do náručí a přitiskla se k němu. Stáli tak chvíli sevřeni v objetí, nelíbali se, jen stáli velice těsně u sebe a pevně se objímali. Pak se mu Augusta podívala vzhůru do obličeje, dotkla se něžně prsty jeho rtů, on přikývl a odtrhli se od sebe. „A teď se běž osprchovat,“ řekla Augusta. Kling se usmál, šel do koupelny a zavřel za sebou dveře. Když se za deset minut vrátil, byla Augusta pryč.

Měl v úmyslu přijít dovnitř jako muž s velkým M a teď stál ve dveřích z koupelny s ručníkem kolem pasu a viděl, že Augusta v pokoji není. A že dveře na chodbu jsou otevřené. Napadlo ho, že Augusta vyšla pro něco na chodbu, třeba hledat panskou, i když nechápal, proč prostě nezvedla telefon, když něco potřebovala. Šel ke dveřím a rozhlédl se po chodbě. Nikde po ní ani stopy. Nevěděl, co si má myslet. Zavřel dveře a šel ke skříni, kde visel jeho koupací plášt. Neočekával, že by se tam Augusta schovávala, na takové dětinské žertíky si prostě nepotrpěla. Šel ke skříni jen proto, že se náhle cítil nahý s tím ručníkem kolem beder a chtěl si obléct koupací plášt. Vlastně si už začínal myslet, že si takovou habaďůru na něj možná vymysleli chlapi ze sedmaosmdesátky. Jak vysvětlil Parker, podle tradice se ve svatební noci ženichovi vyfoukne nevěsta a vrátí se mu až po zaplacení výkupného, to znamená
, že se s novomanželi za hlučného smíchu a herd do zad něco vypije. Kling ještě neslyšel, že by se nevěsta unášela přímo z místa, kde tráví líbánky, ale mládenci ze sedmaosmdesátky jsou koneckonců profíci a dá se čekat, že přijdou s něčím vynalézavějším než s obyčejným únosem nevěsty ze svatební hostiny. Když Kling otvíral dveře skříně, zdálo se to nejen možné, ale pravděpodobné. Bezpochyby si zjistili, v kterém pokoji se Augusta s Klingem zabydleli, a pak buď otevřeli dveře plastovou cedulkou NERUŠIT, nebo je dokonce vypáčili násilím, protože poldově se v tom vyznají zrovna tak jako lupiči, když na to přijde. Opatrně otevřel dveře skříně. Měl kolegy z pátračky moc rád, ale musí s Augustou brzo vstávat, aby chytili letadlo, a celý ten kousek mu připadl nejen pošetilý, ale i neuvážený. Když sahal po koupacím plášti, uvědomil si, že teď tady bude muset dřepět a kousat si nehty, dokud se ti aškové nedostaví s žádostí o výkupné. A pak, až konečně přivedou Augustu zpátky, budou se všichni další půlhodinu chechtat a pít, než se jich zbaví. Všiml si, že Augustin plášt je na věšáku, kam si ho pověsila, když sem vkročili.

Pořád ještě nebyl polekaný, ale klidná, uvažující a dedukce schopná část jeho mozku mu říkala, že je listopad a teplota venku hodně pod nulou. Mládenci ze sedmaosmdesátky mohou být bujaří, ale rozhodně nejsou hloupí ani krutí a nikdy by neodvedli Augustu z hotelu bez kabátu. Tak ne, počkej, pomyslel si, kdo říká, že ji museli odvést? Třeba sedí právě v tuto chvíli v hale, nebo ještě spíš v baru, všichni nasávají, smějou se a koukají na hodiny, jestli není čas jít za mnou. Ohromná sranda, myslel si. Skvělej smysl pro humor, pánové! Šel k telefonu, zdvihl sluchátko, posadil se na kraj postele a vytočil číslo recepce. Recepčnímu, který vzal telefon, řekl, že je Kling z pokoje číslo 824, před chvílí přišel i se svou ženou, vysokou a rudovlasou…

„Ano, pane Klingu, pamatuju se,“ řekl recepční.

„Nevidíte ji někde v hale?“ zeptal se Kling.

„Prosím?“

„Mou ženu, paní Klingovou. Není náhodou dole u vás v hale, že?“

„Nikde v hale ji nevidím, pane Klingu.“

„Čekali jsme nějaké přátele, víte, a mě napadlo, že jim třeba šla dolů naproti.“

„Ne, pane Klingu, v hale není.“

„Viděl byste ji, kdyby tam byla sešla?“

„Ano, pane Klingu, asi ano. Výtahy jsou přímo naproti recepci. Asi bych ji viděl, kdyby sjela dolů výtahem.“

„A co nouzový východ? Co když šla tamtudy?“

„Nouzový východ je v zadní části budovy, pane Klingu. Ne, kdyby byla sešla tamtudy, tak bych ji neviděl. Pokud by ovšem nešla přes halu ven z hotelu.“

„Dá se odejít někudy jinudy?“ zeptal se Kling.

„Ano, pane Klingu, dá, východem pro zaměstnance.“

„Ten nouzový východ je tam někde blízko?“

„Ann, prosím, ten vede jak do haly, tak do dvora.“

„Ve kterém patře je bar?“

„Na tom, co hala, pane Klingu.“

„Vidíte z recepce na bar?“

„Nevidím, prosím. Je na druhém konci haly. Naproti nouzovému východu.“

„Děkuju,“ řekl Kling, zavěsil a okamžitě vytočil číslo baru. Popsal barmanovi Augustu a řekl, že by tam mohla sedět s nějakými známými, kteří vypadají jako detektivové. On je taky detektiv, vysvětlil, a tihle přátelé, jeho kolegové, mu možná chtějí spískat povedený kousek, když je to jeho svatební noc a tak. Byl by barman tak laskav a podíval se, jestli tam nejsou s jeho ženou? „A poslyšte, jestli tam jsou, tak ani slovo, chápete? Já prostě sejdu dolů a překvapím je, ano?“

„Já se nemusím ani dívat, pane,“ řekl barman. „Jsou tu jen dva zákazníci, oba staří pánové a vůbec nevypadají tak, jak jste mi popsal svou manželku.“

„Oukej,“ řekl Kling.

„Moji ženu taky unesli o naší svatební noci,“ řekl barman suše. „Teď lituju, že si ji nenechali.“

„Tak vám pěkně děkuju,“ řekl Kling a zavěsil.

A v tu chvíli spatřil Augustin střevíček. Jen jeden. Ležel vedle koše na odpadky na podlaze. U prádelníku. Vlevo ode dveří, u jednoho prádelníku. Ty střevíčky, které si obula, když si svlékla svatební šaty. Ale už to nebyl pár střevíců, byl to jen jeden. Jedna lodička s vysokým podpatkem ležela převrácená vedle koše na odpadky. Šel k němu a zdvihl ji. Když se na lodičku díval (a říkal si, že se pořád ještě nemusí lekat, je to jen vtip, musí to být jen vtip), uvědomil si najednou lepkavou vůni, která jako by vycházela z koše u jeho nohou. Položil střevíček na prádelník, klekl si a podíval se do koše. Vůně byla odporně sladká. Okamžitě odvrátil hlavu, ale ne dřív, než zahlédl velký kus vaty na dně jinak prázdného koše. Okamžitě si uvědomil, že pach vychází z kusu vaty, a najednou poznal, že je to chloroform.

A zmocnila se ho panika.

3

Steve Carella přijel do hotelu přesně deset minut po půlnoci a našel Klinga ve stavu, který se dal obecně popsat jedině jako hysterický. Když pustil Carellu do pokoje, kouřil, a Carella ho neviděl kouřit za celá ta léta, co spolu pracovali. Zavřel za Carellou dveře a začal rázovat po pokoji. Na sobě měl hnědé gabardénové kalhoty, modrou sportovní rozhalenku, přes ni hnědou pletenou vestu, hnědé ponožky a hnědé mokasíny. Vypadal jako nóbl chovatel koní; sportovně oblečený na dostihy, chyběl mu jen dalekohled zavěšený kolem krku. Jeho nervózní přecházení se hodilo spíš do čekárny v porodnici. Carella mu okamžitě řekl, ať si sedne a uklidní se, Kling neudělal jedno, ani druhé.

„Zavolals kromě mě ještě někoho?“ zeptal se Carella.

„Ne, myslel jsem si, že kdyby chtěli výkupný…“

„Správně.“

„První, co říkají, je: Nevolejte policii. Sakra, Steve, vždyť já jsem policie! Kdo může bejt takovej debil, aby udělal takovouhle zasranou kravinu?“

Ta sprostá slova byla taky nezvyklá. Kling těžce oddychoval, chodil sem a tam a nadával jako námořník, v obličeji měl horečný výraz a oči se zdály mokré. Slzy měl na krajíčku.

„Dobře, tak teď se uklidni,“ řekl Carella. „Zkusme si udělat časovej rozvrh, jo? Řekni mi, kdy jsi odešel z pokoje.“

„Šel jsem do koupelny asi v jedenáct dvacet a vrátil se asi v půl dvanáctý.“

„Slyšels v tý době něco? Nějaký zvuky zápasu, něco –“

„Nic. Sprchoval jsem se, Steve. Jak jsem mohl slyšet –“

„Celou dobu ses nesprchoval, že ne? Musel jsi přestat a utřít se, ne? Předpokládám, že ses utřel, Berte.“

„Jo. A taky jsem si vyčistil zuby.“

„Potom, co jsi vylezl ze sprchy?“

„Potom.“

„Tak vidíš. A slyšels něco, když ses utíral nebo když sis čistil zuby?“

„Nic.“

„Jak dlouho ses sprchoval?“

„Asi pět minut.“

„Tak ten, co unesl Augustu –“

„Kriste pane,“ řekl Kling.

„Co je?“

„Zrovna teď mi můžeš vlízt do prdele s policajtskýma řečma.“

„Dobře, jak chceš. Ten, kdo odvedl Augustu z pokoje, to udělal v těch pěti minutách, když ses sprchoval. Někdy mezi jedenácti dvaceti a jedenácti dvaceti pěti.“

„Ano, Steve, nemohli bysme –“

„Nerozčiluj se,“ řekl Carella. „Povídali jste si s Augustou, než jsi odešel do koupelny?“

„Jestli jsme si povídali? Asi jo. Počkej, ne, nepovídali. Jen jsme si vyměnili pár slov. Ale ne moc nahlas, aspoň myslím.“

„Kdy jste si vyměnili těch pár slov?“

„Zeptal jsem se jí, jestli se chce na noc něčeho napít.“

„Aha,“ řekl Carella a přikývl.

„A ona řekla, že už pila dost.“

„Hm, a to je všecko?“

„Ne, ona pak… no, já jsem se jí zeptal, jestli chce jít do koupelny první, a ona řekla, že si chce připravit, co si ráno vezme na sebe, a pak… no, pak jsem jí řek, že ji miluju.“

„Hm.“

„A ona… ona řekla, že mě taky miluje, myslím, a pak jsme se… objali a já se odešel do koupelny osprchovat.“

„Řekla ti něco předtím, než jsi šel do koupelny?“

„Jo, řekla. Řekla: A teď jdi a osprchuj se.“

„Takže jestli někdo poslouchal za dveřma, věděl by, že právě odcházíš z pokoje.“

„Asi jo.“

„Zvlášt když už potom neslyšel žádný hlasy.“

„Jo.“

„Odešel jsi tady z toho pokoje od tý doby, cos mi volal?“

„Neodešel.“

„Nezkontroloval jsi nouzovej východ nebo tak něco?“

„Ne.“

„Mluvils s někým v hotelu? S člověkem ve výtahu, s kýmkoli, kdo by byl mohl vidět ji nebo tu osobu, která…“

„Mluvil jsem s recepčním a taky s barmanem. To bylo, když jsem si myslel, že vyvádíte pitomosti mně naschvál.“

„O čem to mluvíš?“

„O tom, co řekl Parker na recepci. Že se nevěsty o svatební noci unášejí. Napadlo mě, že možná…“

„Jo, dobře,“ řekl Carella a ušklíbl se. „Mluvil jsi tady v hotelu ještě s někým? Mimo toho recepčního a barmana?“

„Ne.“

„Jak ti je?“

„Jde to.“

„Berte, já bych chtěl, aby ses do tohohle neplet.“

„Proč?“

„Chci, aby ses trochu uklidnil.“

„Už jsem klidnej,“ řekl Kling.

„Moc na to nevypadáš. Až sem zavolají, budou chtít mluvit s tebou. Musíš zůstat nad tím, Berte, abys je mohl zdržet, zatímco my –“

„Já jsem nad tím. Kdybys jen přestal s těma řečičkama a –“

„Berte,“ řekl Carella tiše, „no tak.“

Kling nic neřekl.

„Nech to na nás, oukej? Ty se drž stranou. Na tobě je jedině mluvit s těma lidma, až zavolají.“

Kling pořád nic neříkal.

„Berte, posloucháš mě?“

„Poslouchám.“

„Tak dobrá.“

„Co doufají, že vyrazí z policajta, kterej žije z platu?“ zeptal se Kling. Nezdálo se, že očekává odpověd; zavrtěl zase hlavou a díval se dolů na své boty.

„Má její otec peníze?“ zeptal se Carella.

„Snad jo. Má papírenský závody v Seattlu.“

„Tak je možná cílem on,“ řekl Carella. Chvíli o tom přemýšlel, pak zakýval hlavou místo pokrčení ramen a přistoupil k telefonu zavolat několik čísel. Když dotelefonoval, viděl Klinga, jak sahá do Augustiny kabelky pro další cigaretu.

„To bys nemusel,“ řekl mu.

„Potřebuju to,“ opáčil Kling.

Carella znova přisvědčil, ale to kývnutí připomínalo spíš povzdech. „Technika by tu měla být do deseti minut, poručík a Meyer jsou taky na cestě. Zatím o tom nechcem mluvit, Berte, necháme hotel v nevědomosti, jak dlouho to půjde. Aspoň tak dlouho, dokud nebudeme mít nějakou stopu. Okej?“

„Okej,“ řekl Kling ponuře.

„Chci se podívat na ten nouzovej východ. Budeš tu v pořádku?“

„Budu.“

„Berte?“

„Budu, to se ví.“

„Okej,“ řekl Carella a vyšel z pokoje.

Hlavní vchod do hotelu byl z ulice Terrace, nouzový východ byl v zadní části budovy a vedl na dvůr mezi hotelem a činžovním domem, který k němu přiléhal. Po úvaze, že člověk nesoucí ženu v bezvědomí by sotva použil výtah, Carella automaticky zkusil nouzový východ jako nejlogičtější možnost úniku. Pokoj, z něhož byla Augusta unesena, byl v osmém patře a pater bylo celkem sedmnáct. Carella si mohl vybrat a jít buď dolů, nebo nahoru – Augustin únosce mohl zamířit na dvůr dole, nebo na střechu nahoře. A zase při úvaze, že únosce nese mrtvou váhu nebo ženu v bezvědomí, Carella usoudil, že by si zvolil tu nejsnadnější cestu úniku – dvůr. Šel tedy po schodech dolů.

Ve třetím patře našel Augustin druhý střevíček. Pravděpodobně jí spadl z nohy, když její únosce sestupoval po schodech se svým těžkým břemenem. Carella strčil střevíc do kapsy saka a šel dál do přízemí, kde byla hala. Z podesty na schodišti vedly dva nouzové východy. Jeden do haly a druhý na dvůr. Carella věděl, že únosce by jistě nenesl Augustu přes halu, a tak otevřel dveře na dvůr. Do budovy vnikl závan listopadového větru tak prudce, až mu svrchník pleskal kolem nohou. Vyšel na dvůr; vlasy mu vlály a oči začaly slzet. Rovnou proti dveřím, asi deset metrů od hotelu, se táhla široká cihlová zeď sousedního činžovního domu. Když se Carella postavil zády ke dveřím, kterými přišel, vlevo měl uličku mezi těmi dvěma budovami a viděl ranní ruch na ulici, která ji přetínala. Vpravo byla řada špinavých oken, podobná osvětlenému mostu mezi hotelem a činžákem a patřící nízké omítnuté stavbě, skrče
né mezi těmi dvěma budovami, jako by se bála, že ji jedna nebo druhá zamáčkne. Kovové dveře po pravé straně oken byly červeně nalakované. Carella si nepotrpěl na současný policajtský žargon, a zrovna tak neměl v oblibě terminologii, která byla v módě, když se stal detektivem; detektivům se tenkrát v Americe říkalo „bejci“. Přesto zamířil k těm červeným dveřím, jako by to byl červený plášt španělského matadora. Přešel dvůr, po kterém se proháněl vítr, došel ke dveřím a zaklepal na ně.

Žádná odpověď. Zaklepal ještě jednou.

„Kdo je?“ ozval se hlas.

„Policie.“

„Cože?“

„Policie. Byl byste tak laskav a otevřel dveře?“

„Moment, hned to bude.“

Muži, který odemkl a pak otevřel dveře, mohlo být tak sedmdesát. Byl to hubený, obrýlený čahoun v černých kalhotách, bílé košili a špinavé bílé zástěře. V levé ruce držel koště.

„Můžu vidět váš odznak, prosím?“ zeptal se Carelly. Carella mu ukázal zlatý odznak.

„Pojdťe dál, pane inspektore,“ řekl muž a počkal, až Carella vejde. Pak za oběma zavřel a zamkl dveře. Sotva to udělal, přemístil koště z levé ruky do pravé. „Zima venku, co?“ řekl.

„Pořádná,“ řekl Carella.

Muž měl hnědé oči zvětšené tlustými čočkami brýlí. Mluvil slabým hlasem a tak tiše, že ho Carella sotva slyšel. Na bradě a na tvářích měl šedivé strniště. „Copak se stalo, pane inspektore?“ zeptal se.

„Tohle je jen běžná kontrola,“ řekl Carella. Použil starého uklidňujícího vyjádření všech policistů. Běžná kontrola. Dvě slova, která obvykle uspokojí zvědavost počestného občana. Zkus je ale vyslovit před lotrem a uvidíš, že ho naplní děsem.

„Odkdy jste tu dneska večer?“

„Přišel jsem kolem desátý.“

Když se Carella rozhlédl, zjistil, že se octl v kuchyni. Obrovský černý sporák se táhl skoro po celé délce stěny do dvora. Špinavá okna, která Carella viděl zvenčí, bezpochyby postříkala jídla prskající v hrncích. Proti kamnům stál velký řeznický stůl a na něm ležely různé nerez mísy a náčiní připravené na ranní práci, všechno bez poskvrnky. Po druhé straně pracovního stolu byla baterie nerez mrazáků.

„Tady je restaurace?“ zeptal se Carella.

„Jídelna,“ odpověděl hubený děda. „Jídelna R & M. Viděl jsem vás, jak koukáte na ty okna. Ještě jsem se k nim nedostal. Budou jak křištál, než odejdu.“

„Říkáte, že jste přišel do práce v deset?“ zeptal se Carella.

„Ano, v deset. Já dělám úklid. Zavírá se hned po večeři, většinou kolem devátý, někdy krapet pozdějc. Já chodím v deset. Jmenuju se Bill Bailey a prosím vás, vtipy si nechte pro sebe. Jak někoho potkám, řekne: „Bill Bailey, ať se vrátí domů a přestane tu ženskou otravovat.“ Bailey se zasmál a zavrtěl hlavou. „Kdyby byli tu písničku radši nenapsali, to vám řeknu!“ Ale bylo na něm vidět, že ta sláva, i když nepatrná, která pro něj vyplynula z písničky, ho těší. „Kdo jste vy, smím-li se ptát?“

„Detektiv Carella.“

„Těší mě, pane detektýve,“ řekl Bailey, přendal si koště zase do levé ruky a napřáhl pravici.

„Mě také,“ řekl Carella. Skoro slavnostně si potřásli rukama. Pro Baileyho to byla zřejmě vzácná událost, že tak brzo dopoledne se v jídelně objevil detektiv. Nepouštěl Carellovu ruku, vychutnával ten stisk, než ji pustil.

„Pane Bailey?“ řekl Carella.

„Prosím?“

„Mohl byste mi říct, jestli jste večer neviděl někoho venku na dvoře?“

„Jako člověka, myslíte?“

„Ano. Člověka.“

„Neviděl. Žádnýho člověka jsem tam neviděl.“

„A co jste tedy viděl?“ zeptal se Carella, protože si naráz uvědomil, že Bailey žádal potvrzení jen proto, že tam neviděl člověka, ale něco jiného.

„Veliký auto,“ řekl Bailey.

„Kdy to bylo?“

„Přijelo sem asi v jedenáct, řek bych. Tak nějak.“

„Jaké auto to bylo?“

„Bílý. Asi náklaďák. Řidič s ním zacouval dovnitř. Couval celou cestu až tam, co je nouzovej východ z hotelu. Moc auťáků tohle nedělá. Obyčejně přijedou normálně a couvají, až když odjíždějí. Tenhle chlap couval přes celej dvůr.“

„Jak to, že jste to viděl?“ zeptal se Carella. „Byl jste venku na dvoře?“

„V tomhle počasí? Co vás vede!“ řekl Bailey. „Viděl jsem to skrz okno tamhle.“ Ukázal smetákem na tukem olepené okno nad sporákem. Okna byla asi půldruhého metru od podlahy. Bailey byl hubený jako hastroš a tak veliký, že mohl oknem klidně vidět – kdyby bylo čisté. Když se ale Carella skrz ně podíval, měl pocit, jako by mu na oči spadl závoj. Sotva rozeznal cihlovou zeď a už vůbec neviděl vlevo nouzový východ z hotelu.

„Tak vy jste viděl to nákladní auto skrz tyhle okna?“ řekl Carella.

„Viděl, pane detektýve. Já vím, co si myslíte. Myslíte si, tady je ten dědek s těma tlustejma brejlema a ty upatlaný okna, tak jak moh vidět něco, co je na dvoře? Je to pravda, ty okna jsou špinavý, to teda jo, ale já jsem zvyklej se skrz ně koukat a vidím tam venku všelicos, zvlášt v létě, když jsou tam panský a poslíčkové. V zimě ne, to prosím ne. Je moc zima. Umrzly by jim zadky. Když někdo nosí brejle, třeba hodně tlustý, lidi zapomínají, že ty brejle mu mají zlepšit vidění, chápete? Člověk, kterej si nasadí brejle, vidí jedna radost. Nevidí dobře, jen když si je sundá.“

„Jaké jste říkal, že to bylo nákladní auto?“ zeptal se Carella.

„Bílý. Musela to bejt mlíkárna, nemyslíte? Nebo pekárna.“

„Dodávají normálně až v jedenáct hodin?“ zeptal se Carella.

„Ne, to máte pravdu, obyčejně ne, aspoň já jsem je nikdy neviděl. Třeba to byla prádelna. Z hotelu se asi odváží a zase dováží spousta ložního prádla, co myslíte?“

„Pane Bailey, nějaká písmena na tom autě jste neviděl?“

„Ne, to ne. Viděl jsem ho jen zezadu. Jak zacouval. Zastavil se blízko tamhletoho nouzovýho vchodu.“

„A viděl jste, že by někdo vystoupil?“

„Ne. Jen jsem se kouknul ven, když jsem ho slyšel, a pak jsem se zase vrátil k úklidu. Nejdřív jsem si myslel, že by mohli něco přivézt nám, víte, a nevěděl jsem, co budu dělat, protože oni mi nedávají peníze na zaplacení dodanýho zboží, a kromě toho celou dobu, co tu dělám, nikdo v noci nic nedovez. Ale když nikdo nezaklepal, řek jsem si, že to nebude pro nás. Abych řek pravdu, když jste zaklepal vy, myslel jsem si, že zas něco přivezli.“

„Věděl byste, kdy ten vůz odjel, pane Bailey?“

„Muselo to bejt tak v půl dvanáctý. Teda, já jsem ho odjíždět neviděl, jen jsem ho slyšel a mrknul jsem se na hodiny. Bylo akorát půl dvanáctý, plus minus.“

„Děkuju vám mockrát, pane Bailey, moc jste mi pomohl.“

„Nechcete drobet kafe? Mám tu postavenej hrnek na kamnech.“

„Děkuju vám, ne, musím běžet.“

„Pěkně jsme si popovídali,“ řekl Bailey a odemkl mu dveře. Carella vyšel zase na dvůr. Vítr byl divoký, rval ho za kabát a studil do morku kostí. Po dvoře lítaly noviny jako noční dravci, hlučně pleskaly ve vzduchu a slepě narážely na okolní zdi. Šel k nouzovému východu a snažil se ho otevřít, ale byl zavřený na patentní zámek. Vrazil bradu do límce, ruce do kapes a šel po cestě až k chodníku, podle bloku a kolem rohu k hlavnímu vchodu do hotelu.

4

Rozjeli policejní mašinerii a v časných ranních hodinách, v těch prázdných hodinách noci, si sedli a čekali. Bylo už pondělí 10. listopadu, ale všichni měli pocit, že je ještě neděle večer. V rozporu s Carellovým přáním nebylo možné udržet hotelový personál v nevědomosti o tom, co se stalo. Příliš mnoho techniků prolézalo pokoje, chodby, výtah, nouzová schodiště a dvůr, instalovalo zařízení, hledalo otisky prstů a stopy pneumatik. Carella nakonec prostě upozornil hotelové zaměstnance, že noviny se té události nesmějí zmocnit, a naznačil; že zpráva o únosu by nepřidala hotelu na pověsti.

Podrobný popis Augusty byl odeslán vysílačkou policii na železničních a autobusových nádražích a terminálech, její podobiznu rozeslali dálnopisem na policejní oddělení ve všech sousedních státech. Policejní technik a spojař, kteří pracovali společně, zapojili telefon z hotelového pokoje na magnetofon a uvědomili telefonní společnost, že až únosce zavolá, budou žádat o sdělení, kdy volal a odkud. Chvíli se dohadovali, jestli mají napíchnout taky Klingův domácí telefon, a rozhodli se, že jelikož Kling zůstane v hotelovém pokoji až někdy do příštího rána a pak se vrátí domů, napojí se jeho telefon na magnetofon teprve potom. A pak už nebylo nic, co by kdokoli z nich mohl udělat – zbývala jim jen analyzovat, co se stalo, a snažit se uhádnout, co únosce podnikne dál. Jestli jde o únosce.

Kapitán Marshall Frick, který velel celému 87. revíru včetně uniformovaných policistů a úředníků, měl zřejmě jiný názor.

„Mohlo to být vloupání,“ řekl. Frick stárl, myslel po staru a chátral tak, jak se od jeho bílých vlasů dalo očekávat.

„Proč myslíš, že by to mohla být vloupačka?“ zeptal se Byrnes. Seděli všichni v hotelovém pokoji a čekali, až zazvoní telefon. Kling seděl na kraji postele, nejblíž telefonu, Meyer na židli vedle nahrávacího zařízení. Měl sluchátka, jedno na levém uchu a druhé na pravém posunuté, aby slyšel, co se povídá. Carella napůl seděl na prádelníku, napůl se o něj opíral. Frick byl v jediné čalouněné židli a Byrnes na židli, kterou odtáhl od psacího stolu.

„Při vší úctě k tobě, Marshalle, proč by sem lupič chodil s chloroformem?“

„Znám lupiče, který použili chloroform,“ řekl Frick. „Dokonce jsem znal takový, který přinesli řízek a hodili ho hlídacímu psovi.“

„Ano – ale, pane kapitáne, v pokoji nic nechybí,“ řekl Carella.

„Třeba ho někdo vyplašil,“ odpověděl Frick.

„Kdo?“ zeptal se Carella a opožděně dodal, „pane kapitáne?“

„Třeba sama nevěsta,“ řekl Frick. „Kling říká, že se šel do koupelny osprchovat, a to znamená, že jestli někdo stál tady přede dveřma a poslouchal, a neslyšel nikoho v pokoji mluvit, mohl si myslet, že v něm nikdo není. Vypáčil zámek –“

„Na zámku nejsou stopy po páčení, Marshalle,“ řekl Byrnes.

„Dobře. Tak je nějak otevřel. Třeba klíčem, kdo to k sakru může vědět? V některých hotelech můžeš jít k pultu v recepci, požádat o klíč k určitýma pokoji a oni ti ho dají, ani se tě nezeptají, jak se jmenuješ. Tak se to mohlo stát i tady. V každým případě se dostal dovnitř a překvapilo ho, že v pokoji někdo je. Tak omámil děvče chloroformem a odtáhl je z pokoje.“

„Proč, pane kapitáne?“ zeptal se Carella.

„Protože viděla, jak vypadá, proto,“ odpověděl Frick.

„Myslíte, že s tím chloroformem už vešel do pokoje?“

„Mohlo by to tak být, ovšem.“

„I když očekával, že v pokoji nikdo nebude?“

„Možný to je,“ řekl Frick. „Je možný, že se to stalo takhle.“

„Marshalle, mně to připadá jako únos,“ řekl Byrnes. „Já si vážně myslím, že tady nejde o vloupání.“

„Tak proč nikdo nevolá a nechce výkupný?“ zeptal se Frick. „Jsou čtyry ráno, to děvče zmizelo v půl dvanáctý, kde je telefon?“

„Přijde,“ řekl Byrnes.

„Kdyby to byl můj případ, tak bych si zkontroloval lupiče. Hledal bych, kdo z nich se v posledních měsících pohyboval tady v okolí. A kdo používá chloroform jako součást svýho modu operandi.“

„Marshalle, při vší úctě,“ řekl Byrnes, „já jsem za celý léta, co jsem u policie, neslyšel o zloději, kterej by normálně používal chloroform. Řízky psům, to jo. Dokonce hamburger. O tom jsem slyšel. Ale nikdy o zloději s chloroformem.“

„Já o tom slyšel,“ stál Frick na svém.

„Kde?“ zeptal se Byrnes.

„Když jsem pracoval ve Filadelfii.“

„No jo, ve Filadelfii se může stát leccos.“

„Jo a často se taky stává,“ opáčil Frick.

„Ale podle mě to vypadá na regulérní únos,“ řekl Byrnes, „a nařídil jsem lidem, aby to vyšetřovali jako únos.“

„Jsou to tví lidi a zařiď si to podle svýho,“ řekl Frick. „Já jsem jen řekl svůj názor.“

„Já ti děkuju, Marshalle, vážím si toho.“

Když ho tak Kling poslouchal, říkal si, že Frick by měl odejít do penze. Nebo se dát nabalzamovat. Připadal mu spíš jako nazdařbůh střílející ztřeštěnec v hlídkovém voze než jako velitel policejního revíru. Teď si našel jiné téma. Dal se zřejmě nakonec přesvědčit, že nejde o vloupání, a pustil se do líčení jednoho absurdního únosu.

„Měl jsem ve Filadelfii případ,“ řekl, „že jeden chlap unesl vlastní manželku, aby vymámil peníze na svým tchánovi. Zapeklitá věc to byla, to vám povídám. Dělali jsme na tom tři dny a tři noci, než jsme kápli na to, že –“

„Pane kapitáne,“ řekl Carella, „mohl bych položit Klingovi pár otázek?“

„Pardon?“ řekl Frick.

„Mě totiž něco napadlo, pane kapitáne. Vzhledem k tomu, že se to osobně dotýká nás všech, mohlo by se stát, že opomenem procedury, který normálně –“

„No ovšem, dělejte si, co chcete,“ řekl Frick, ale urazil se a začal trucovat.

„Berte, my tě známe, ale vlastně tě neznáme,“ řekl Carella. „Vycházíme z toho, že nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nebude očekávat výkupný, který by stálo za to, od policajta, co žije jen ze svýho platu. Mysleli jsme, že cílem by moh být Augustin otec. Okej, ale právě tady se tě chci na něco zeptat. Máš někde ulitý nějaký prachy, o kterých nevíme? Něco, co by únosci stálo za to?“

„Máme v bance tři tisíce dolarů,“ řekl Kling. „Na společným účtu, zbyly nám potom, co jsme si zařídili novej kvartýr.“

„Někoho ale mohlo napadnout, že bohatá je Augusta, chápete?“ řekl Meyer. „Protože je tak žádaná, všude ji chtějí.“

„Pravda, na to by se nemělo zapomínat,“ řekl Byrnes.

„Berte, já se tě zeptám na věci, na který bych se normálně nikoho neptal, dovolíš?“ řekl Carella. „Na chvilku zapomenu, že jsi zkušenej detektiv. Ty sis už pravděpodobně ty otázky položil, ale já bych je vyslovil nahlas, můžu?“

„Spusť,“ řekl Kling. Podíval se na kapitána Fricka, který seděl uraženě v lenošce a škaredil se, ruce složené na objemném břiše. Tebe ať veme čert, pomyslel si Kling, je to moje žena!

„Za prvé: Berte, dostals v posledních týdnech ty nebo Augusta nějaký výhružný dopisy nebo telefonáty?“

„Ne.“

„Je v Cutlerový agentuře – je to ona, viď? – někdo, kdo –“

„Je to ona,“ řekl Kling.

„To je tady největší agentura pro modelky,“ řekl Byrnes Frickovi, aby ho usmířil. Frick jen krátce přikývl.

„Není v agentuře někdo,“ pokračoval Carella, „některá ta modelka, nebo sami Cutlerovi, kdo by z toho či onoho důvodu měl něco proti Augustě? Profesionální žárlivost nebo rivalita, něco takovýho, co já vím. Je žádaná víc než ostatní děvčata, například? Nebo – já nevím – ukořistila velkej kšeft, po kterým toužila jiná? Ty budeš o těchhle záležitostech vědět víc než my, Berte, bavívali jste se asi o její práci, nebo ne? Vzpomněl by sis na něco takovýho?“

„Ne,“ řekl Kling. „Vždyťji znáte, Steve, je to opravdu báječná holka, každej ji má rád. Zní to ode mě zaujatě, já vím, ale –“

„Ne, to ne.“

„– je to vážně tak.“

„Něco mě při tvých slovech napadlo,“ řekl Meyer.

„A to?“

„Dejme tomu, že to je někdo, kdo má pifku na Berta, Augustu nechme stranou. Že je to někdo, kdo se chce pomstít Bertovi.“

„Pánové, to nám ale dává moře možností,“ řekl Byrnes.

„Za zatčení někoho, tak to myslíš?“ ozval se Frick náhle.

„Cože?“ řekl Meyer.

„Pomstít se mu za to, že někoho zatknul?“

„Ano, pane kapitáne, tak jsem to myslel.“

„To je ovšem jasná možnost,“ přisvědčil Frick s rukama pořád ještě složenýma na břiše. „Znám moc případů, kdy se vyhrožovalo policistovi a jeho rodině nebo kdy mu po zatčení někdo něco provedl. To je dobrá myšlenka. Ale můžu-li se do toho vložit…“

„Mluv, Marshalle.“

„Chci navrhnout, abyste určili někoho, kdo by probral seznam lidí, který Kling zatkl. Zjistil, kdo ještě sedí, kdo už je venku a tak dále. Vytáhl jména a adresy. Myslím, že za pokus by to stálo. To byl dobrý nápad, Meyere.“

„Děkuju, pane kapitáne,“ řekl Meyer.

„Velmi dobrý, vážně,“ řekl Frick a usmál se, jako by to byl jeho nápad.

„Berte,“ řekl Carella, „svěřil ses někomu, kde budete dneska v noci?“

„Nikomu. Věděli jsme to jen já a Augusta.“

„Tak vás někdo musel sledovat z recepce. Do haly.“

„Ano, to by byl musel.“

„To znamená, že byl na recepci.“

„Asi ano.“

„Můžeme dostat seznam lidí, který jsi pozval na svatbu?“ zeptal se Byrnes.

„Můžete, ale poručíku, na tom seznamu je dvě stě lidí.“

„To si uvědornuju.“

„A mimoto jsou to samí přátelé. Já si vážně nemyslím –“

„To nikdy nevíš,“ přerušil ho Frick. „Někteří přátelé jsou takoví, že ti docela nahradí nepřátele.“ Pokývl hlavou se slavnostním uspokojením, jako kdyby pronesl něco dočista originálního.

„Kde je ten seznam?“ zeptal se Byrnes.

„U mně v bytě. V tom starým bytě. Ještě jsme nepřestěhovali všechen nábytek do novýho. Seznam je v nejhořejší zásuvce psacího stolu, nad otvorem pro kolena. Psací stůl je u okna, když se tam vejde, tak vlevo.“

„Máš klíč, kterej bysme mohli použít?“

„Mám, ale –“

„Já přece neříkám, že někdo z vašich přátel…“

„Hledáme místo, odkud začít, Berte,“ řekl Carella. „Nemusíme přece před tebou něco předstírat, Berte, a taky to neděláme.“

„Já vím, Steve.“

„Protože nemáme ani chlup, s kterým bysme mohli začít, Berte. Dokud ten telefon nezazvoní…“

„Mě právě něco napadlo,“ řekl Meyer.

„Copak to je?“ zeptal se Frick a náhle se naklonil dopředu. Předtím ho mimořádně zaujala Meyerova myšlenka, na kterou už zapomněl, ale teď chtěl slyšet, s čím se zas ten Meyer vytasí.

„Koukni, neukazoval jsi před chvílí po kanceláři výstřižek z novin? Oznámení o svatbě?“

„Máš pravdu, ukazoval,“ řek Kling. „A nahoře byla Augustina fotka…“

„Chápu, kam míříš,“ řekl Kling. „Správně. Ten článeček oznamoval svatbu, uváděl den a hodinu…“

„Kostel taky?“ zeptal se Carella.

„Taky.“

„Takže to mohl být kdokoli.“

„Každej, kdo umí číst,“ dodal Byrnes.

„Věděl, kde se svatba koná, mohl jít z kostela na oslavu a odtamtud do haly hotelu.“

„Byl by se ale musel zeptat recepčního,“ řekl Meyer.

„Na číslo pokoje, to ano.“

Házeli si to teď jeden druhému, jako kdyby tu Kling ani nebyl. On sám se takových porad už mnohokrát zúčastnil, ale teď je pozoroval a poslouchal jako cizinec, když se pokoušeli dát dohromady eventuální scénář toho, co se stalo, a snažili se vypracovat účinný plán akce.

„Zaparkoval nákladní auto na dvoře…“

„Bílej náklaďák; myslíte, že máme vyhlásit poplach?“

„Nákladáků jsou fůry. Bailey neviděl číslo.“

„Podle toho, jak popisuješ ty okna, je zázrak, že ten náklaďák vůbec viděl.“.

„V každým případě to musel udělat takhle. Zaparkoval vůz na dvoře a pak to obešel k hlavnímu vchodu do hotelu. Nouzovým východem na dvůr nepřišel, protože ten je zamčenej zvenčí.“

„Šel k pultu v recepci a zeptal se na pana a paní Klingovy.“

„Anebo zdvihl domácí telefon a požádal o číslo pokoje.“

„Měli bysme se zeptat toho recepčního, jestli dával někomu klíč potom, co přišli Bert s Augustou.“

„Já bych pořád ještě chtěl vidět ten seznam pozvaných, Berte.“

„Nebylo by taky špatný začít s tím seznamem zatčených.“

„Chci, abyste se obrátili na všechny naše informátory. Jestli je tohle nějaká pitomá pomsta…“

„Správně, na tom by mohlo něco být.“

„Kdy jsi viděl naposledy Dannyho Gimpa, Steve?“

„Už dávno.“

„Tak jdi za ním. A někdo by měl zaskočit za Tlouštíkem Donnerem. Meyere, chceš sedět tady u toho telefonu?“

„Chci, poručíku.“

„Někdo tě přijde v osm vystřídat. Kolik je vůbec hodin?“

Všichni se obrátili k oknu. Nad střechami města šedivě a nevesele svítalo.

Ztratila všechen pojem o času a nevěděla, jak dlouho je už při vědomí; zdálo se jí však, že od chvíle, kdy jí přitiskl na nos a na ústa vatu namočenou v chloroformu, uplynulo mnoho hodin. Ležela na podlaze se zápěstími spoutanými za zády, taky kotníky měla spoutané. Oči měla zavřené a cítila na nich něco, co pokládala za kusy vaty přidržované pevně na místě lepicí páskou nebo nějakým obvazem. V ústech měla nacpaný hadr (na jazyku cítila jeho chuť a doufala, že se neudusí) a pak ještě roubík, přes který byla zase lepicí páska nebo omotaný nějaký obvaz. Neviděla, ani nemohla mluvit, a i když napjatě pásla po sebemenším zvuku, neslyšela vůbec nic.

Vzpomínala si… v pravé ruce měl skalpel. Otočila se, když se dveře s klapnutím otevřely, a uviděla ho kráčet přes pokoj se skalpelem, který se leskl ve světle lampy stojící na prádelníku. Měl na sobě zelenou masku, jakou nosí chirurgové, a oči nad maskou přelétly rychle pokoj. Když přikročil k místu, odkud couvala kolem zavazadel ke dveřím do koupelny, popadl ji zezadu a přitáhl k sobě. Otevřela ústa, aby vykřikla, ale on ji těsně sevřel levou rukou kolem pasu, ruka se skalpelem se jí obloukem zezadu přiblížila k hrdlu, a ona slyšela, jak zašeptal jediné slovo: „Ticho!“ A výkřik se scvrkl ve vyděšené zaskočení, přehlušované šuměním sprchy.

Táhl ji pozpátku ke dveřím a pak ji najednou prudce otočil, přirazil ke zdi, skalpel se jí opět přiblížil k hrdlu a on sáhl levou rukou do kapsy u saka. Viděla svitek vaty zlomek vteřiny předtím, než jí ho přitiskl na nos a na ústa. Nesnášela chloroform už od šesti let, kdy jí brali mandle. Uhnula hlavou, aby unikla tomu dusivému pachu, a pocítila, jak se jí skalpel dotkl krku, aby jí připomněl, že je tu a že může říznout. Dostala strach, že jestli ztratí vědomí, může padnout kupředu na ten ostrý nůž, a snažila se bránit, aby se jí netočila hlava, ale zvuk sprchy jakoby zmohutněl, byl mořským příbojem bušícím do nějakého pustého pobřeží, vlny se opakovaně a do nekonečna tříštily a ustupovaly, pěnové bubliny se rozpouštěly a vysoko nad hlavou, tak daleko, že to téměř nebylo slyšet, se ozval křik racka, který mohl být jen jejím přiškrceným zasténáním.

Teď poslouchala.

Neslyšela nic a tušila, že je sama. Ale jistá si být nemohla. Zavázanýma očima se dala do neslyšného pláče.

5

Nikdo z lidí pracujících v prevenci zločinnosti a ochraně zákona nepřiznává rád, že donašeči jsou pro zdar věci životně důležití. Má to své důvody. Především ten, že donašeči jsou placeni. Placeni v hotovosti poctivými penězi. V případě, že donašeč pracuje pro FBI nebo ministerstvo financí nebo spoje, dostává pěkné sumičky a bývá chráněný před zatčením a pronásledováním. Dobrý donašeč je někdy cennější než dobrý ochránce zákona a staly se případy, že se dobrý policista pustil k vodě, jen aby se zachránil užitečný donašeč. Peníze, kterými se donašeč platí, pocházejí z tajného Fondu, jehož původním pramenem je daňový poplatník. Ať už se mu říká „Drobné výdaje“, „Výzkum“ nebo „Nepředvídané výdaje“ či „Fond na bombarďáky tetičky Fousáčkové“, peníze v tomhle štrozoku zaručeně nepocházejí z kapes těžce pracujících obránců zákona. Dodává je daňový popl
atník a to je jeden z těch důvodů, proč policajti, agenti, inspektoři a kdovíkdo ještě se zdráhají mluvit o své závislosti na udavačích. Daňoví poplatníci o tom vědí, ale ne od donašečů. Daňoví poplatníci o tom vědí od krys.

Donašeč je krysa a krysy nejsou oblíbené nikde na světě. Daňoví poplatníci si proto nemyslí, že by donašeči měli být za svou činnost odměňováni. I mrňavé špunty učíme, že si nemají vážit jiných mrňavých špuntů, kteří na ně žalují. (Je zajímavé, že v podsvětí se donašeči neříká práskač ani bonzák, nehledě na herce Jamese Cagneyho, který je ve filmech známý prostě dětským slovem žalobníček.) V podsvětí existuje velice přísný zákon proti „žalování“ a žalobníci jsou velmi často nalezeni mrtví se symbolickým znakem – dvojitým křížem – vyříznutým na tváři. Jedním z důvodů, proč řádní občané neoznamují policii zločin, jehož byli svědky, je strach z pomsty. Dalším důvodem je odpor průměrného obyčejného řádného občana k tomu, kdo prozradí tajemství. I když je tím tajemstvím totožnost vraha, žalovat se nemá. Donašeči takové skrupule nemají. Jim dělá starost jen to,
jestli je někdo viděl nebo neviděl, jak mluví s policistou. Detektivové ze sedmaosmdesátky věděli, že práskačství je nebezpečné řemeslo, a byli proto ochotni vyjít svým donašečům maximálně vstříc.

To pondělí ráno v deset hodin seděl detektiv Steve Carella na lavičce uprostřed Groverova parku a čekal na Dannyho Gimpa. Mrholilo a deštík byl studený a mokrý. Ze skalek a kopečků poeticky stoupala mlha. Stromy s holými větvemi se ponuře rýsovaly proti bezútěšné šedivé obloze jako štíhlí pozůstalí truchlící. Na černém asfaltovém povrchu cesty, která vedla celým parkem, šustily pneumatiky aut. Carella vytáhl kapesník, vysmrkal se a zase ho zastrčil do kapsy. Nos ho studil. Podíval se na hodinky. Od chvíle, kdy se na ně díval naposledy, uplynuly dvě minuty. Danny Gimp neměl ve zvyku se opožďovat. Danny Gimp byl obvykle dochvilný. Dnes ráno však trval na dvou možnostech. Řekl Carellovi, že nebude-li u dohodnuté lavičky ve čtvrt na jedenáct, najde ho u sochy generála Pershinga na druhé straně zoologické zahrady přesně v jedenáct. Carella nevěděl proč, ale Danny nechtěl po telefonu nic vysvětlovat. U informátora bylo t
akové jednání vzácné. Je pravda, že je to riskantní řemeslo, ale k elegantnějšímu světu špionáže má přesto hodně daleko.

Danny přišel čtrnáct minut po jedenácté, právě když se Carella chystal lavičku opustit. Měl na sobě ošumělý hnědý svrchník, hnědé kalhoty, hnědé boty a bílé ponožky. V ruce držel hůl a byl prostovlasý a Carella. si poprvé všiml, že mu začínají řídnout vlasy. Přikulhal k lavičce a jeho vada byla tentokrát znatelnější, než když spolu mluvili posledně. Ti dva muži si nemuseli nic předstírat; znali se už dlouho a oba si vážili symbiózy, na níž se zakládala jejich spolupráce. Oslovovali se křestními jmény a pozdravili se jako přátelé, kteří se nějaký čas neviděli. Snad přátelé opravdu byli. Nikdy o tom moc nepřemýšleli. Každý sám pro sebe pokládal ten obapolný vztah za obchodní společenství.

„Zasraný počasí, co?“ řekl Danny.

„Odporný.“

„Jak ses měl celou tu dobu, Steve?“

„Dobře. A ty?“

„Zlobí mě ta hnáta, když je takhle. Narodil jsem se moc brzo, Steve. Kdyby byla za mýho dětství medicína, co je dneska, nemusel jsem dostat obrnu, že jo?“ Pokrčil rameny. „Co se dá dělat? Měl bych se přestěhovat do Arizony, tam někam. Tenhle svinskej déšť mi na mou duši leze do kostí. Ale počkej, ty přece nechceš slyšet o mým marodění. O co ti kráčí, Steve?“

„Pročs mi navrhl tu druhou možnost, Danny?“

„Ale jen tak. Na starý kolena se stávám vopatrnej, to je všechno.“

„Někdo po tobě jde?“

„Ne, ne. No koukni, já ti povím, jak to je. Jeden chlápek si myslí, že jsem ho prásknul, a prej říká, že mi přerazí i druhou hnátu, když na mě kápne. Myslí, že kulhám, protože jsem si někdy zlomil nohu, neví, že je to kvůli obrně. Sranda je, že jsem o něm nikdy neřek ani slovo. Nikomu, přísahám před pánembohem.“

„Kdo je ten chlápek?“ zeptal se Carella.

„Jmenuje se Nick Archese, posera, falešnej hráč v malým, a myslí si, že je bůhvíco. Řeknu ti pravdu, Steve, vidíš tu hůl, co mám? Viděls mě už někdy s holí?“

„Řek bych, že ne.“

„Tak abys věděl, ta hůl je nová a vevnitř je meč. Vážně. Chceš ten meč vidět?“

„Nechci,“ řekl Carella.

„Archese po mně pase, nebo na mě dokonce pošle svýho zabijáka. Bude z toho sekaná s oblohou, to ti teda povídám. Ale jedno je jistý, nebudu stát a koukat, až se někdo uráčí skákat nahoru a dolů po mý kostře.“

„Chceš, abych ho trochu vystrašil?“

„Jak bys to udělal, Steve? Sebereš ho, pár mu jich nandáš a on bude hned vědět, že dělám pro tebe, nemám pravdu? Bude to jen horší. Nedělej si s tím hlavu, já se o sebe postarám. Jenom, až najdeš někoho s dvěma dírama vod meče v břiše, tak mě nehledej, okej?“ Danny vzdychl a pak řekl: „Tak o co kráčí? Co pro tebe můžu udělat?“

„Znáš Berta Klinga?“ zeptal se Carella. „Dělals s ním někdy?“

„To se ví. Velkej blonďák.“

„Správně. Včera se oženil.“

„Vyřiď mu, že mu blahopřeju.“

„Danny, jeho nevěstu mu včera večer někdo ukrad před nosem z hotelovýho pokoje.“

„Co kecáš?“

„Nekecám, je to tak.“

„To musí bejt blázen,“ řekl Danny. „Ukrást poldovi ženu? Musí bejt cáknutej.“

„Anebo se jen zlobí. Dneska hned ráno jsme probírali seznam lidí, který Kling zatknul. Danny; je jich tolik, že by nám trvalo měsíc, kdybysme měli najít všechny, co dostali podmínku a jsou už zas venku. Ale dva vypadají nadějně a my bysme rádi věděli, co mají za lubem.“

„Jak se menujou?“ zeptal se Danny.

„Ten první se jmenuje Manny Baal. Kling ho sebral pro vloupačku, je to už dávno. Vyfasoval deset let, odseděl si je, podmínečný propuštění bylo vždycky zamítnutý, protože je nenapravitelnej. Když ho odsoudili, přísahal, že Klinga jednou odkrouhne. Okej. Nakonec ho před měsícem z basy propustili a my nevíme, kde je.“

„Manny Baal, říkáš?“

„Tak se jmenuje.“

„Jak se to píše?“

„Bé-a-a-el.“

„Manny je co? Manuel?“

„Ne, Manfred.“

„Okej. A ten druhej?“

„Ten druhej se jmenuje A1 Brice. Kling ho sebral na Štědrej den, už to budou pomalu tři roky. Sedělo by to i na něho, Danny.“

„Proč jako?“

„Kling zabil jeho bráchu.“

„Řekni mi detaily, buď tak hodnej.“

„Kling chodil s jednou holkou a ta měla bratra, kterej seděl v Castleview. Briceovi kluci byli jeho kámoši a slíbili mu, že na ségru v jeho nepřítomnosti dohlídnou. A tak jednou v noci přepadli Klinga a zmlátili ho, přerazili mu žebro, když to chceš vědět. Našel je na Štědrej den, měli drůbeží jídelnu na Jižní straně. Začali se prát, když je chtěl zatknout, a on musel jednoho zastřelit. Ten druhej se dostal za mříže pro trestnej čin dva článek dé. Dostal za to dva a půl roku, protože Kling byl policajt a soudci nevidí rádi, když ochránci zákona dostanou na frak. Odseděl si to a vyšel ven v červnu.“

„A ty myslíš, že jede po Klingovi?“

„Má dobrej důvod.“

„A proč po Klingový ženě?“

„Bůhsámví. Danny, my strašně potřebujeme stopu, vůbec nějakou. Prozatím jsme úplně vedle, nevíme, u koho je a kde.“

„Takže na únos to nevypadá, co?“

„To máš tak… požadavky na výkupný chodí někdy za dost dlouhou dobu.“

„Hmm,“ řekl Danny. „Jak se ten chlap píše?“

„Brice. Bé-er-i-cé-e.“

„Al, říkáš?“

„Al.“

„To je Alfréd nebo Albert?“

„Albert.“

„Dobrá. Povohlídnu se.“

„Potřebujem to rychle, Danny. Zatím jsme úplně v rejži.“

„Okej, uvidíme, co zjistím.“

„Jak jseš na tom s prachama, Danny?“

„Dvě pětky by bodly, jestli ti to neva.“

Carella vytáhl náprsní tašku a podal Dannymu dvě desetidolarové bankovky.

„A s tím chlapem, co jde po tobě…“

„Já už si to zařídím, neměj péči,“ řekl Danny. „Vážně nechceš vidět ten můj žabikuch?“

Člověk, za kterým šel Hal Willis, byl jiný druh informátora. Jmenoval se Tlouštík Donner. Byl schopný udavač a nebezpečný člověk. Willis ho neměl rád a ostatní detektivové z revíru taky ne. Ale při různých příležitostech, tak četných, že se nedaly spočítat, poskytoval cenné informace, a tak ho snášeli. Snášeli i jeho zálibu v parní lázni.

To pondělí v poledne našel Willis Donnera na Culverově, byla to sauna plus masážní salon. Snažil se ho sehnat už od devíti ráno a navštívil většinu legitimních podniků, než ho napadly ty, které nabízejí páru smíšenou se sexem. Z nějakého důvodu, snad proto, že Donner se přímo fanaticky pachtil za ztrátou nadváhy, Willis prostě nepředpokládal, že bude směšovat dva tak různé cíle. Sex i v té nejpřístupnější formě byl něčím, čemu se Donner věnoval soukromě a zvráceně (potrpěl si na mladinká děvčata) a ne na veřejném místě, kde se doufal zbavit nějakých pár kilo.

Podnik se jmenoval Arabské noci a ve vestibulu přivítal Willise svalnatý černoch v červených sametových kalhotách, černé sametové vestě se zlatým lemováním kolem průramků a v červeném plstěném fezu. Na fezu se houpal střapec, v pravém uchu vězela zlatá náušnice a celý ten člověk byl hotový vánoční stromeček.

„Vítám vás v Arabských nocích,“ řekl s přízvukem, který okamžitě prozradil, že nepochází z Blízkého východu, ale z Jamajky. „Přejete si navštívit královský harém, pane?“

Willis ukázal odznak.

„Tady je pouze masážní salon a sauna, nic jiného,“ řekl ten člověk.

„Samozřejmě,“ řekl Willis.

„Můžete si prohlídnout všechny místnosti. Kdybyste přistihl některé děvče při neprofesionální činnosti –“

„Jaké činnosti?“ zeptal se Willis.

„Myslím to vážně, pane inspektore. Jsme féroví. Masáž a sauna.“

„Řekl jsem, že vám věřím. Hledám Tlouštíka Donnera, znáte ho?“

„Byl by to takový obrovský chlap jako hora?“

„Byl.“

„Najdete ho v sauně na konci chodby. Doporučuje vám, abyste se svlékl a vzal si ručník, pane. Může tam být pěkné vedro.“

„Děkuji, udělám to.“

„Když projdete harémem, najdete skříňky hned za ním.“

„Díky,“ řekl Willis.

Harém byl ověšený asi tuctem dívek různého věku, velikosti, tvaru a barvy. Polovička měla blond paruky v mylném domnění, že muži navštěvující masážní salony mají rádi blondýnky. Tu a tam některá byla skutečně hezká. Všechny měly na sobě průsvitné turecké kalhoty, zlaté náramky na kotnících a černé sametové vestičky podobné té, kterou měl černošský uvaděč. Pod otevřenými vestičkami bylo už jen maso. Když Willis vešel a dívky se otočily, aby se na něj podívaly, přivítala ho přehlídka nejrůznějších ňader od zcela nepatrných až po obrovitá.

„Já jdu jen skrz,“ řekl.

„Škudla,“ řekla jedna dívka suše.

Svlékl se v místnosti s dvanácti skříňkami, které nešly zamykat, z úhledně složené hromady na poličce proti skříňkám si vybral jeden ručník, pevně si ho omotal kolem pasu a zamířil k sauně na konci chodby. V jedné ruce držel náprsní tašku a malé kožené pouzdro s odznakem a osobním průkazem, v druhé pouzdro s osmatřicítkou speciál. Připadal si jako totální debil.

Tlouštík Donner seděl jako obrovský bílý Buddha v jednom rohu dřevěné sauny s ručníkem volně ovinutým kolem prostřední části své osoby. Když Willis vešel, měl napůl přivřené oči. Otevřel je dokořán, poznal Willise a řekl: „Zavři ty dveře, člověče, nebo horko uteče.“

Willis zavřel dveře.

„Hledám tě po celým městě, div jsem si nohy neuběhal.“

„No a našels mě,“ řekl Donner.

Začali mluvit o Manfredu Baalovi a Albertu Briceovi.

Ten muž byl portorický donašeč, který vlastnil krámek s léčivými bylinami, snáři, soškami svatých, tarokovými kartami a tak podobně. Měl na prodej taky bohatý sortiment tak zvaných manželských pomůcek, ale ty skladoval v zadním kumbále a nabízel je jen vybraným zákazníkům. Jeho pravé jméno, nebo aspoň to, jímž byl známý mezi svými krajany, bylo Francesco Palacios a právě to stálo zlatými písmeny na skleněné výloze jeho krámku. Většina policistů, s nimiž měl co dělat, ho však znala jako Gauča nebo Kovboje. Jen jediný detektiv mu říkal Prevít, a to Andy Parker, protože jednou před třemi roky Palacios natrefil na skvělou informaci, která by byla vyřešila velký případ s narkotiky a Parkerovi vynesla povýšení. Jenže Palacios si umínil, že nedá informaci Parkerovi, kterého neměl rád, a místo toho ji svěřil jinému členovi pátračky (Delgadovi, který byl taky Portoričan jako Palacios). Proto byl a bude Palac ios v slovníku Andyho Parkem vždycky jen Prevít.

Gaučo zdvihl oči, když zvonek nad jeho dveřmi zazvonil. Venku pršelo a v takovém počasí jeho obchody obvykle vzkvétaly. Ale muž blížící se k pultu nebyl zákazník. Byl to černý detektiv z 87. revíru, jmenoval se Arthur Brown a Gaučo s ním měl co činit už dříve.

„Dobrý odpoledne, seňore,“ pozdravil ho. „Můžu vám něčím posloužit?“

„Pojďe dozadu, Kovboji,“ řekl Brown.

V zadním kumbále, uprostřed armády rafinovaných pomůcek, francouzských šimrátek, kalhotek s otevřeným rozkrokem, vibrátorů (osmi a desetipalcových), kožených katovských masek, pásů cudnosti, bičíků s koženými šňůrami a ben-wa kuliček v plastikovém a zlatém obalu, popsal Brown ty dva, které hledají.

Gaučo přikývl a řekl: „Zkusit to můžu, že jo?“

6

Špekoun Ollie Weeks přišel do služebny ve dvě odpoledne.

Ollie se nesměl zaměňovat s Tlouštíkem Domlerem a taky to nikdy nikdo nedělal. Kdyby se postavili vedle sebe (což se jim nikdy nepodařilo), byly rozdíly mezi nimi patrné; i jejich přezdívky byly odlišné. Rozdílů bylo dost. Tlouštík Donner byl donašeč, Špekoun Ollie Weeks detektiv z 83. revíru. Tlouštík Donner byl nejčastěji k nalezení v nejbližší parní lázni, a proto byl čistounký jako z cukru a voněl jako čerstvě vykoupané miminko. Špekoun Ollie páchl jako tisíc čertů a ti, kdo stáli vedle něho, se často divili, že na něj nesedají mouchy. Tlouštík Donner byl tolerantní člověk, mezi jeho přítelkyně patřily po léta černošky, Mexičanky, Číňanky a (v jednom případě) čistokrevná indiánka z kmene Čerokiů, které bylo patnáct let. Špekoun Ollie Weeks byl rasista jak hrom. „Vychrápat se s tvou ségrou?“ byl by řekl člověku tmavšího odstínu. „Ani vody bych se s tebou nenapil!“

Když ho Carella spatřil, jak jde k laťkovému hrazení oddělujícímu služebnu od chodby, měl chuť se schovat. Služebna byla otevřená jako kabát exhibicionisty. Ollie vešel vrátky v hrazení a ztěžka se dovalil s napřaženou rukou ke Carellovu stolu.

„Ahóóój, Stevoušku,“ řekl a Carella ucukl. „Copa to slyším?“

„Co slyšíš?“ zeptal se Carella. Ollie ho popadl za ruku a třásl s ní jako teriér s krysou. Pak ji najednou pustil, asi myslel, že už je po ní, a bez okolků vytáhl židli zpod nejbližšího stolu. Přitáhl si ji těsně k sedícímu Carellovi, ztišil hlas a řekl: „Je to pravda vo tom Klingovi?“

„Je,“ řekl Carella. „Novinky se roznesou rychle, co?“

„Mluví vo tom celý město. Jesli to chcete udržet pod pokličkou, tak to ani nezkoušejte.“

„Odkud to víš ty?“

„Ten váš seržant dole mi to řek. Já ti něco povím, Steve, pro případ, že bys to nevěděl. Seržanti v podatelně mají něco jako propojenej telefon, chápeš, jak to myslím? Jako ve filmech vo Vermontu nebo Novým Hampshiru, jak se tam spolu všichni lidi baví telefonem najednou? Tak to je s našima seržantama. Chlap se uprdne někde na východě města a za deset minut už to vědí ve stotrojce v Riverheadu. Takhle to funguje. Kdo to vůbec je, ten Kling? Mám dojem, že jsem se s ním nikdy nesetkal.“

„Je to prvotřídní policajt,“ řekl Carella prostě.

„A nechá si ukrást manželku před nosem?“ zeptal se Ollie a pohrdlivě si odfrkl. „Co von je, ten Kling, Žid? Kling zní jako židovský meno.“

„Ne, není Žid.“

„Sichr? Některý z těchhle židáků se snažej vypadat –“

„Ollie, v týhle služebně máme nejrůznější lidi,“ řekl Carella, „a obvykle ne –“

„No jo, lidi jsou různý,“ řekl Ollie. „Židáci, Taliáni, negři… hele, ty si myslíš, že já to nevím? My v třiaosmdesátce máme taky pěknej mišunk.“

Carella vzdychl.

„A tak na co ste zatím přišli?“ zeptal se Ollie.

„Na nic.“

„To sem si myslel. Proto sem přišel, že bych vám píchnul.“

„To je od tebe hezký, Ollie, ale…“

„Co byste si počali beze mě, že jo?“ řekl Ollie a zasmál se.

„Víš, my jsme si to už zorganizovali, takže…“

„Jak.“

„Co jak?“

„Jak jste si to zorganizovali?“ řekl Ollie, zvedl levou ruku a pravou začal odpočítávat na prstech. „Vodposloucháváte telefony a uvědomili jste telefonní společnost? Poslali ste oznámení a dálnopisy všem sousedním policiím, všem letištím, ředitelstvím drah a vejpravnám autobusů? Zkontrolovali ste seznam, koho Kling dodneška dostal do lapáku? Kdo eště kroutí flastr? Kdo už je venku? Zjistili ste si, jestli von nebo ta jeho si to nerozdávaj někde jinde? Nedluží někdo z nich někomu větší balík? A co výhružný dopisy nebo telefony? Nevometal se kolem nich v poslední době někdo? Nesledoval je? Byl v kostele nebo na tý recepci někdo, koho nepozvali? To všecko ste udělali, Steve?“

„Většinu. My Klinga známe, víš, tak leccos z toho –“

„Jo, člověk si myslí, že někoho zná, dokud nevodevře dveře vod almary a zjistí, že tam na něj čučí kostra.“

„Tak já ti například můžu říct, že Kling žádnou jinou ženskou neměl. Není záletník. Kling je –“

„A co vona?“

„Na to jsem se ho neptal.“

„Tak proč se ho nezeptáš?“

„Upřímně řečeno, bylo by mi trapný ptát se ho na něco takovýho.“

„Mně by to trapný nebylo,“ řekl Ollie. „Mám se ho zeptat?“

„Ne.“

„Mohlo by to bejt důležitý.“

„Nemyslím, že by Augusta –“

„Tak se menuje?“

„Augusta, ano.“

„A za svobodna?“

„Blairová.“

„Augusta Blairová, v pořádku,“ řekl Ollie a zapsal si to jméno do černého notýsku. „Její rodiče byli na svatbě?“

„Otec. Matka už zemřela.“

„Táta žije tady ve městě?“

„V Seattlu ve Washingtonu.“

„Ví vo tom, že jeho dceru někdo unes?“

„Ví.“

„Kde je teďka, Steve?“

„V hotelu Hollister.“

„Už přišla žádost o výkupný?“

„Ne.“

„Ani tomu tátovi, ani Klingovi?“

„Nic.“

„V kolik ji unesli?“

„Včera v noci v půl dvanáctý.“

Ollie se koukl na hodiny. „Na výkupný začíná bejt trochu pozdě, co?“ řekl.

„Trochu.“

„Moc, ne trochu,“ řekl Ollie. „Seznam hostů bys neměl?“

„Mám, vzali jsme si ho u Klinga v bytě.“

„Můžeš mi ho dát voxeroxovat? Kolik lidí vůbec bylo na tý recepci?“

„Kolem dvou set.“

„A všichni nejdřív v kostele?“

„To nevím.“

„Někdo tam fotil?“

„Byla tam spousta fotografů. Augusta je modelka, víš, a zná –“

„I helemese,“ řekl Ollie. „Modelka?“

„– spoustu fotografů.“

„Poznal bych ji, kdybych ji viděl?“

„Myslím, že jo.“

„A co řekneš tomu, že poslední případ se slavnou vosobou jsem měl před čtyřma rokama?“ zeptal se Ollie.

Carellovi nestálo za to říkat, že tohle není Ollieho případ. Místo toho řekl: „My se na Augustu nedíváme jako na slavnou osobu.“

„Bodejt,“ řekl Ollie. „Ale říkáš, že fotografové tam byli?“

„Byli. Ten, co dělal ty oficiální fotky, je –“

„Jo, na toho se chci zeptat.“ Ollie si nalízl špičku tužky a vyčkávavě vzhlédl.

„Jmenuje se Alex Pike.“

„Alexander, chceš říct?“

„Ano.“

„Alexander Pike,“ opakoval Ollie a zapsal si jméno. „Jeho adresu asi nemáš, Steve, nebo jo?“

„Nemám, ale bude v telefonním seznamu. Je to známej fotograf.“

„Alexander Pike, dobrá,“ řekl Ollie. „Nebude ti vadit, když s ním dám kus řeči?“

„O čem?“

„Vo fotkách, který udělal. Ale nejdřív bych chtěl ten seznam hostů.“

„Ollie,“ řekl Carella a naklonil se k němu přes stůl. „Tenhle případ se dotýká nás všech osobně, chápeš?“

„Jakpak by ne,“ řekl Ollie.

„Vypadá to možná, jako že se tu nic neděje, všechno normální, ale já ti povídám, že v pátračce děláme všichni, co můžeme, všichni do jednoho. Rozumíš mi, Ollie?“

„To se ví. Nedělej si starosti, Steve.“ Zase se usmál a dodal: „Já jsem dobrej polda, to nevíš?“

Carella to věděl. Poznal to, i když nerad, posledně, kdy sedmaosmdesátka pracovala s Olliem Weeksem, a teď to přijímal jako nepopiratelnou pravdu. Ollie jim nesmírně pomohl při vyšetřování žhářství a vraždy, a ačkoli byl rasista a nesnesitelný protiva, byl taky výborný policista. To protiřečení Carellu mátlo. Bylo to něco jako prominout Hitlerovi genocidu, protože byl náhodou taky strhující řečník. Ne, to je přehnaná analogie, připouštěl Carella, ale rád Ollieho neměl a nebylo mu s ním příjemně. To, že ho Ollie zřejmě má rád, činilo situaci ještě horší. Vážil si Ollieho jako policisty, a nesnášel ho jako člověka; jeho osobní názory byly absolutním opakem toho, co Carella pokládal za nedotknutelné zásady. Nejlepší bylo tedy při příchodu Ollieho elegantně zmizet. Do sedmaosmdesátky ho nikdo nepozval a Carella si ze všech sil přál, aby Ollie prostě zalezl do své díry, dokud nebude ochoten vyprat si ponožk
y, vyčistit si zuby a propláchnout hlavu zanesenou předsudky. A už vůbec si nepřál, aby Ollie podnikl něco, co by mohlo ohrozit Augustino bezpečí nebo rozběsnit Klinga. Kling se sotva držel, nic lepšího se o jeho nynějším stavu nedalo říct. Telefon v hotelovém pokoji nezazvonil od dvou hodin, kdy ho zkontroloval technik, aby se přesvědčil, že natáčení funguje. Od té doby uplynulo víc než dvanáct hodin a Carella začínal být nervózní. Rozhodl se říct to Olliemu na rovinu. Slovy, kterým i natvrdlý Ollie porozumí.

„Ollie,“ řekl, „nepleť se nám do toho případu.“

„Cože?“ řekl zjevně překvapený Ollie. A pak se rozchechtal. „Ty seš teda číslo, Steve, to ti musím nechat! Málem sem uvěřil, že to myslíš vážně!“

„Věř tomu, Ollie,“ řekl Carella. Nakláněl se dopředu, opíral se oběma rukama o stůl a nespouštěl z Ollieho pohled. „Věř tomu a nelez sem!“

„Já si chci jen promluvit s tím fotografem,“ namítl Ollie dotčeně.

„Radši to nedělej!“

„To máš tak. Když vod něj dostanu ty fotky, co udělal v kostele a na recepci = –“

„Ollie –“

„– a ukážu je Klingovi a pak spolu projdeme seznam hostů a na fotkách bude někdo, kdo není v seznamu. Chápeš, jak to myslím, Steve?“

Carella chviličku mlčel. Pak řekl: „Kling třeba nezná každýho, kdo je na tom seznamu. Spousta z nich byli Augustini přátelé, třeba se s nima nikdy předtím nesetkal.“

„Myslíš modelky? Tohlento?“

„Ano,“ řekl Carella. „A fotografy. A lidi z reklamních agentur.“

„Jo, už chápu,“ řekl Ollie. „Kling bude znát jen lidi vod policie, že jo? A jejich lepší polovičky. A přítelkyně.“

„Ano,“ přisvědčil Carella.

„Ale někdo ty vostatní lidi musí znát, ne? Vedle Augusty, že jo? Neznal by je ten fotograf? Ten Alexander Pike?“

„Možná,“ řekl Carella, „nebo…“

„Co?“

„Nebo by je dokázal identifikovat Cutler.“

„Kdo je Cutler?“

„Majitel agentury, která zastupuje Augustu jako modelku.“

„Co si teda myslíš?“ zeptal se Ollie. „Není to špatnej nápad; co, Steve?“

„Za pokus to stojí,“ přisvědčil Carella.

Jeho hlas ji překvapil.

Nevěděla, že je v místnosti, dokud nepromluvil, a reagovala na zvuk jeho hlasu prudce, jako kdyby jí někdo ve tmě uštědřil políček.

„Budeš mít hlad,“ řekl, „je už skoro půl čtvrté.“

Napadlo ji, jestli je půl čtvrté ráno nebo odpoledne, a pak přemýšlela, jak dlouho už tam on asi stojí a mlčky ji pozoruje.

„Máš hlad?“ zeptal se.

Mluvil se slabým cizím přízvukem, podezírala, že jeho mateřštinou je němčina. V odpověď na jeho otázku zavrtěla několikrát hlavou. Měla ukrutný hlad, ale neodvážila by se vzít do úst nic, co by jí nabídl.

„Tak dobře,“ řekl.

Poslouchala. Neslyšela jeho dech. Nevěděla, jestli zůstal nebo odešel. Čekala.

„Já si něco sním,“ řekl.

Opět nastalo ticho. Nevrzlo prkno, nezaduněl krok. Předpokládala, že odešel, ale nebyla si jistá. Za chvíli ucítila vůni kávy, Poslouchala pozorněji, rozeznala zvuky, které spojila se slaninou prskající na pánvi, slyšela klapnutí, které mohlo pocházet od opékače topinek, a pak zvuk, který s jistotou připsala otevření a zavření ledničky. Něco cvaklo, zašumělo a pak řekl mužský hlas: „… na nule, dnes večer klesne pod bod mrazu.“ Následovala krátká pauza se statickým šumem, pak zvuk reprodukované hudby a další cvaknutí, jímž hudba prudce skončila. Zřejmě doufal, že chytne zprávy v půl čtvrté, ale zastihl jen několik posledních vteřin a teď rádio vypnul. Z kuchyně, předpokládala, že je to kuchyně, slyšela cinkat příbory o porcelán. Jedl. Najednou na něj dostala vztek. Začala trhat pouty a snažila se z nich vykroutit. Místnost byla nevětraná a od vůně jídla, která se jí před několika minutami zdála ta
k lákavá, se jí zvedal žaludek. Ne, zvracet nesmí, nechce se přece udusit vlastními zvratky! V kuchyni chrastilo nádobí, uklíží po sobě. Ano, zvuk tekoucí vody. Čekala, byla si jistá, že se vrátí.

Neslyšela ho, když přišel. Předpokládala, že má lehkou chůzi a že byt či hotel, nebo kde vlastně je, má na podlaze tlusté koberce. Opět nevěděla, jak dlouho už tu stojí. Nejdřív přestala téct voda, pak nastalo ticho a pak se najednou ozval jeho hlas.

„Určitě nemáš hlad? Konečně, dřív nebo později budeš hladová,“ řekl.

Představovala si, jak se usmívá. Zaplavoval ji pocit nenávisti a myslela jen na to, že Bert ho zabije, až je najde. Bert vytáhne pistoli a zastřelí ho. Ležela na zádech, nemohla mluvit a neviděla, ale čerpala sílu z jistoty, že Bert ho zabije. Nebyla však s to přemoci třesavku; jeho neviditelná přítomnost ji děsila, nevěděla, co udělá. Pamatovala si fantastickou intenzitu těch modrých očí nad zelenou chirurgickou maskou a rychlost, s níž přešel hotelový pokoj a přiložil jí skalpel ke krku. Snažila se zaslechnout jeho dech. Ticho bylo téměř nadpřirozené a on se objevoval a mizel neslyšně jako upír. Je tu ještě a pozoruje ji? Nebo už zase odešel?

„Chceš mluvit?“ zeptal se.

Byla připravená zavrtět hlavou, mluvit s ním bylo to poslední, oč stála. Uvědomila si však, že má-li mluvit, bude on muset odstranit roubík, a jakmile bude mít ústa volná…

Přikývla. „Jestli míníš křičet…,“ řekl a nechal výhrůžku nedopovězenou. Potřásla energicky hlavou, že ne, ale byla to lež, hodlala křičet, jen co se zbaví roubíku.

„Skalpel mám pořád,“ řekl. „Cítíš ho?“ Přiložil jí studené ostří k tváři. Ten dotyk byl náhlý a nečekaný. Ucukla prudce hlavou, on skalpel od její tváře neodtáhl, ale položil jej na ni celou čepelí. „Cítíš ho?“ zeptal se znova.

Přisvědčila. „Já ti nechci ublížit, Augusto. Pořezat tě by byla škoda.“

Ví, jak se jmenuje!

„Doufám, že je to jasné, Augusto. Nechci tě pořezat.“

Znova přisvědčila.

„Tak dobrá. Ale nezapomínej na to, prosím, ano?“

Cítila, jak skalpel vklouzl pod obvaz, který měla na ústech. Otočil jím, slyšela, jak se náplast roztrhla, vyplivla vatu, jíž měla zacpaná ústa.

„A teď nekřič,“ řekl. „Tady. Sáhni si, jak je ostrý,“ řekl a přitiskl jí skalpel k hrdlu. „To je proto, abys nekřičela, Augusto.“

„Nebudu křičet,“ řekla sotva slyšitelně.

„Podívejme,“ řekl. „Poprvé slyším tvůj hlas. Krásný hlas, Augusto. Tak krásný, jak jsem tušil.“

„Kdo jste?“ zeptala se.

„Nepovím,“ řekl.

„Proč to děláte?“ zeptala se. „Můj manžel je u policie, víte to?“

„Ano, vím.“

„Detektiv.“

„Vím.“

„Víte, co to je, když se někomu od policie nebo jeho rodině něco stane nebo když mu někdo vyhrožuje…?“

„Ano, dovedu si to představit. Mluvíš příliš hlasitě, Augusto,“ pokáral ji a ona cítila, jak tlak na jejím hrdle zesílil. Pohnul rukou tak, že přitlačil ruku, nikoli skalpel, ale to gesto bylo stejně výhružné, protože věděla, co má v ruce, a věděla, jak je ten nástroj ostrý – náplast rozřízl pouhým otočením ostří.

„Promiňte,“ řekla, „neuvědomila jsem si…“

„Ano, musíš se uklidnit.“

„Omlouvám se.“

„Ano,“ řekl. „Augusto, já vím, že tvůj manžel je detektiv, stálo to v novinách, když se psalo o tvé nastávající svatbě. Detektiv 3. třídy Bertram A. Kling. Jmenuje se tak?“

„Ano,“ řekla Augusta.

„Ano. Bertram A. Kling. Moc jsem se rozčílil, když jsem si to přečetl v novinách, Augusto. Bylo to v říjnu, pamatuješ?“

„Ano,“ řekla.

„V říjnu. Pátého. Psali tam, že se budeš vdávat příští měsíc. Za toho Bertrama A. Klinga. Toho policajta. Toho detektiva. Rozrušilo mě to. Nevěděl jsem, co mám dělat, Augusto. Dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, co musím udělat. Nebyl jsem si jistý, že to udělám. A potom, v kostele, jsem věděl, že to, co chci udělat, je správné. A ty jsi teď tady. Se mnou. Teď budeš moje,“ řekl a ona si náhle uvědomila, že je šílený.

7

Alexander Pike si myslel, že tolik policajtů, co viděl včera, mu vystačí nadosmrti. Ale teď se objevil v jeho ateliéru další policajt, dokonce ani ne jeden z těch, co byli na svatbě a na hostině, a chtěl po Pikeovi fotografie, které včera udělal. Pikeovi se ten chlap nelíbil a jeho způsoby taky ne. Už přes čtyři desetiletí fotografoval hezké lidi a Oliver Weeks v žádném případě hezký nebyl. Pike by byl řekl, že nevypadá ani trochu k světu.

„My ty vaše včerejší fotky prostě potřebujeme a tím to končí, pane Pike,“ říkal Ollie. „Já už tu sedím půl hodiny a snažím se vám vysvětlit, jak je to pro nás důležitý, a tak bych chtěl ty fotky bez dalších řečí.“

„A já zas říkám vám, pane Weeksi, že všechno, co jsem prozatím vyvolal, jsou jen kontakty.“

„Fajn. Vemu si ty kontakty.“

„Chtěl jsem se na ně dneska odpoledne podívat,“ řekl Pike, „kde co mám jak vyříznout…“

„Pane Pike, negativy máte, že jo?“

„Mám, ale…“

„Tak si udělejte nový kontakty.“

„Máte ponětí, kolik ruliček jsem včera vypotřeboval?“ zeptal se Pike.

„Kolik?“

„Třicet! To je přes tisíc snímků, pane Weeksi. Přesně tisíc osmdesát obrázků, abyste věděl. Měl jsem v plánu prohlídnout si je dneska odpoledne a…“

„Jo, já vim, a rozhodnout se, kde co a jak vyříznout.“

„Správně.“

„To ale může počkat, pane Pike. Tohleto je důležitější.“

„Proč? Ještě jste mi neřekl, co je na těch snímcích tak důležitého?“

„Pane Pike, tuhle informaci vám dát nemůžu,“ řekl Ollie. Carella mu prozradil, že se všichni snaží udržet celou věc pod pokličkou aspoň do doby, než se únosce ozve. Přemluvil Ollieho, aby získal od Pikea fotografie, ale neřekl mu, oč jde. Nebyla to snadná záležitost a mimoto Carellovy instrukce neměly podle Ollieho hlavu ani patu. Doufal, že Pike bude jedním z těch, kdo porovnají fotky se seznamem hostí, ale když mu nesmí říct, oč jde, jak ho může požádat o pomoc? Navíc byl Ollie detektiv první třídy a Carella jen druhé, to znamená, že Ollie byl výš. Přesto nechtěl jednat proti Carellovým instrukcím už proto, že to byl případ sedmaosmdesátky, a taky proto, že se to dotýkalo jejích detektivů osobně – ale to byl zas na druhé straně důvod, aby do toho vstoupil někdo nezaujatý, někdo, kdo nerozezná Klinga od díry ve zdi, a až na samotnou záhadu je mu všechno ostatní dočista putna. Ollieho vzrušovala na police
jní práci právě ta záhadnost. Lidi mu mohli být ukradení, mrtví nebo živí, jemu záleželo jen a jen na záhadě jako takové.

Řekl Pikeovi, že s ním nesmí diskutovat o tom, proč jsou ty snímky pro policii tak důležité, a čekal na jeho odpovědi

„V tom případě,“ opáčil Pike, „já vám zas nemůžu ty snímky dát.“

„Budu si teda muset zajít do města pro povolení k prohlídce,“ řekl Ollie a vzdychl. Jít do města pro povolení k prohlídce neměl nikterak v úmyslu. Ve skutečnosti se snažil vymyslet, jak sdělit Pikeovi, že Augustu někdo unesl, aniž mu to řekl rovnou. Později by byl rád tvrdil, že se o únosu vůbec nezmínil, že na to přišel Pike sám. Řekl tedy: „Chcete, abych si došel do města pro povolení k prohlídce, pane Pike?“

„Beze všeho, jen si pro ně dojděte.“

„Pane Pike, já ho dostanu, to mi věřte. Mám velice rozumný důvod myslet si, že ty fotky budou sloužit za důkaz zločinu…“

„Jakého zločinu?“ vyhrkl Pike.

„O to se nestarejte,“ řekl Ollie.

„Zločinu, ke kterému došlo na Augustině svatbě?“

„Já bych to řekl takhle,“ odpověděl Ollie. „Byl spáchán zločin, pane Pike.“

„Kde? Na svatbě?“

„Ne, na svatbě ne, ale krátce po ní, a je možný, že fotky, který jste včera udělal, pomůžou identifikovat osobu nebo osoby vodpovědný za ten zločin. Víc vám zatím říct nemůžu, pane Pike, vohrozil bych voběť.“

„Oběť? Koho?“

„Na tom přece nezáleží. Nechci ji ohrozit tím, že –“

„Ji?“ zeptal se Pike. „Ženskou? Je obětí žena?“

„Pane Pike, nezáleží na tom, kdo je voběť. Jde o to –“

„Ale je to žena?“

„Ano, je to žena.“

„Kdo?“

„Pane Pike, žádám vás naposledy. Jestli mi nedáte ty fotky, zajedu do města a vyzvednu si povolení k prohlídce a vy budete nahranej, pane Pike, fakticky budete. Tak proč nespolupracovat s člověkem, kterej pracuje zrovna tak těžce jako vy, a nepučit mu ty zatracený fotky?“

„Dám vám je, když mi řeknete, co se stalo. Augustiným hostům někdo něco ukradl?“

„Ne, nikdo nic neukrad.“

„Tak se někomu něco stalo?“

„Ne, nikomu se nic nestalo. Aspoň my nevíme o ničem.“

„Tak co, proboha?“ ptal se Pike. „Ví o tom Augusta? Ví, že chcete ty fotky?“

„Ne, neví, že chceme ty fotky.“

„Ví, že tam byl spáchán zločin?“

„Ano, to ví.“

V tom, jak Ollie řekl ano a pak se významně odmlčel, bylo něco, co Pikeovi hned prozradilo, co se děje.

„Něco se stalo Augustě,“ řekl.

„Já neříkám, že se něco stalo Augustě,“ odpověděl Ollie. „Neříkám, že se něco stalo vůbec někomu. Já jen říkám, že byl spáchanej vážnej zločin a že vy nám můžete ohromně pomoct, když nám dáte ty kontakty a pudete se mnou do hotelu, kde si je projdeme s Klingem a člověkem, kterýho třeba znáte. Je to Arthur Cutler, kterýmu asi právě teď telefonujou a žádají ho, aby se tam dostavil. Co vy na to, pane Pike?“

„Jestli se něco stalo Augustě…“

„Jo nebo ne, pane Pike?“

„Ano. Ovšemže ano,“ řekl Pike.

Jak Pike slíbil, bylo na těch papírech s kontakty tisíc osmdesát snímků. Kromě toho nebylo na seznamu svatebních hostí dvě stě jmen, jak odhadoval Kling, nýbrž dvě stě dvanáct. Carella zavolal Cutlerovi a požádal ho, aby přišel do hotelu, a pak zatelefonoval Klingovi a řekl mu, co může očekávat. Kling, který se ještě nikdy nesetkal se Špekounem Olliem, ale slyšel toho o něm dost a dost od Cottona Hawese, se hned zeptal, co do toho strká nos zrovna on. Carella mu řekl, že Ollie přišel s docela chytrým nápadem, a chabě dodal, že Ollie je velice dobrý policista a že nemůžou pohrdnout žádnou pomocí, která se jim nabízí. Kling řekl, že podle Hawese je Ollie rasista a idiot. Carella řekl, že to je pravda.

„Tak proč ho potřebujeme?“ tázal se Kling.

„Myslím, že nám může píchnout,“ řekl Carella. „Má to v hlavě v pořádku, Berte. Většinou jedná podle předpisů, ale tu a tam se vytasí s něčím, na co nikdo nepřišel. Jako například s těma Pikeovýma fotkama.“

„No tak jo,“ řekl Kling váhavě.

„Dej mu možnost,“ řekl Carella.

„No jo,“ řekl Kling.

Carella zapomněl připravit Klinga na Ollieho proslulé napodobování všeobecně známého komika W.C. Fieldse. V hotelovém pokoji bylo šest mužů včetně Boba O’Briena; ten vystřídal Meyera a teď seděl u telefonu, který naschvál ne a ne zazvonit. Zazvonil za celé odpoledne jen jedinkrát, a to když Carella volal asi před půl hodinou Klingovi, že za ním přijdou s fotkami a seznamem svatebních hostí. Do té doby mlčel a potom zase. O’Brien, který seděl na posteli s dvěma polštáři za zády a s dlouhýma nohama nataženýma před sebou, měl na uších obě sluchátka a něco si četl.

Těch pět zbývajících sedělo na skládacích židlích, které laskavě zapůjčil ředitel hotelu, kolem karetního stolku, pocházejícího taky od něho. Kelímky s kávou a koláčky platili policisti. Fotografie udělal, vyvolal a zvětšil Alexander Pike. Seznam svatebních hostí naklepal před čtyřmi týdny na stroji Alf Miscolo v kanceláři 87. revíru ze sympatií ke Klingovi. Zvětšovací sklo bylo majetkem sedmaosmdesátky a do hotelového pokoje ho přinesl Steve Carella. Oblek Arta Cutlera pocházel ze salonu Cardin a účes od monsieura Henriho. Muselo ho to stát majlant.

Pokud jde o fotografie, pochválil Cutler až přehnaně Pikea za jeho umění a citlivý pohled a Pike mu obšírně poděkoval. Potom někteří přítomní říkali nahlas jména těch, které na snímcích Carella nebo Kling nepoznali, Ollie Weeks odškrtával ty neidentifikované. Když měli všechny snímky prohlédnuté, byla už v seznamu vyškrtána všechna jména s výjimkou šestnácti lidí, které na fotografiích nikdo nepoznal. Ollie trval na tom, že se fotografie musí znova prohlédnout. Opět bez úspěchu. Na deseti byli muži, na šesti ženy. Předpokládalo se, že některé ty ženy jsou buď manželky, nebo přítelkyně uměleckých pracovníků a fotografů pozvaných Augustou, nebo naopak, že někteří muži přišli jako doprovod těch dívek.

„Ó ano,“ řekl Ollie; poprvé užil hlas W C. Fieldse a překvapil všechny přítomné s výjimkou Boba O’Briena, který měl sluchátka na uších, a Carelly, který znal tu skvostnou imitaci už z dřívějška.

„Tak víte, co uděláme, lidičky?“ pokračoval Ollie v roli W C. Fieldse. „Hezky projdem ten seznam ještě jednou a tentokrát budeme dávat dohromady párečky, ženušky s mužíčkama, kluky s holkama a tak dále. A pak, když někdo zůstane bez partnera, já vosobně za nim dojdu a zeptám se ho, jestli nezná někoho z těch, který jsme neidentifikovali. Jo, tak to uděláme.“

„To bude trvat věčnost, Ollie,“ řekl Carella.

„Že bysme měli něco lepšího na práci?“ zeptal se Ollie svým normálním hlasem. Kling se podíval na mlčící telefon a všichni se znova pustili do porovnávání seznamu s fotografiemi.

Tlouštík Donner zavolal na centrálu revíru přesně deset minut po čtvrté. Sluchátko zvedl nahoře ve služebně Willis.

„Jo,“ řekl. „Co máš?“

„Ten A1 Brice.“

„Fajn.“

„Vím, kde je.“

„Kde?“ zeptal se Willis a sáhl po tužce.

„Kolik to hodí?“

„Kolik chceš?“ zeptal se Willis.

„Kilo by bodlo.“

„Máš ho mít,“ řekl Willis.

„Měl jsem chtít víc, když ani nemrkneš.“

„Abys to nepřepísknul, Tlouštíku,“ řekl Willis. „Kde je?“

„V jednom pajzlu na Šestapadesátý, blízko Hopkinsový. Aby ses nepotento smíchy – ten podnik se jmenuje Královská koruna, co ty na?“

„Královská koruna, 56. ulice blízko Hopkinsový,“ opakoval Willis. „Zapsal se pod vlastním jménem?“

„Jako Arthur Bradley.“

„Je to určitě on?“

„Noční recepční ho zná. Je to Brice, na beton. Mimochodem, ten recepční…“

„Jo. Nechce se dostat do maléru, chápeš? Prozradil mi to jen, že jsem se ptal já.“

„Nikdo se to nedoví, nestarej se.“

„Chci říct, že Brice nesmí vědět, že to prásknul ten chlápek z recepce, chápeš?“

„Pochopil jsem. Kdy přišel?“

„Včera pozdě v noci.“

„V kolik?“

„Muselo to bejt těsně před půlnocí.“

„Sám?“

„Ne. S buchtou.“

„Přišla po vlastních?“

„Jak to myslíš?“

„Byla pohyblivá?“

„Já pořád nerozumím,“ řekl Donner.

„Přišla, nebo ji přines?“

„Jestli ji přines? Proč by ji nosil?“

„Nech to plavat. Jak se ten recepční jmenuje?“

„Harry Dennis.“

„Kdy nastupuje do služby?“

„Dělá od osmi večer do osmi ráno.“

„Tak to tam teď nebude,“ řekl Willis, když se podíval na hodiny.

„Ne. Chceš tam jít rovnou tedka?“

„Asi za ním zajdu,“ řekl Willis.

„Je vozbrojenej,“ řekl Donner. „A pořádně.“

„Jak pořádně?“

„Můj člověk viděl, že má ve futrálu osmatřicítku, a myslí, že mu ve vopasku zahlíd magnum.“

„To už stojí za to,“ řekl Willis uznale.

„Tak to bysme měli,“ řekl Donner. „A prachy…“

„Dostaneš je.“

„Já jsem tenhle tejden trochu švorcovej. Nemoh bys s nima někoho poslat? Jako posledně?“

Willis se znova podíval na hodiny.

„Až se změní turnus,“ řekl.

„Kdy to bude?“

„O půlnoci.“

„To by šlo, jestli se to hodí tobě.“

„To víš, že jo. Strážník ti to strčí do schránky.“

„Díky,“ řekl Donner. „Hele, nic mi do toho není, ale já bych za Bricem nešel sám, dybych byl tebou. Co sem vo něm slyšel, je se vším hned hotovej a je mu fuk, jestli po tobě plivne nebo tě picne, chápeš?“ řekl Donner a zavěsil.

Willis šel do poručíkovy kanceláře vyzvednout stovku pro Donnera, napsal na stroji na obálku Donnerovo jméno a adresu, strčil do ní peníze a zalepil ji. Objevil se Carella a řekl mu, že právě zkontrolovali a ještě jednou překontrolovali všechny snímky ze svatby a z recepce a že Ollie Weeks se teď snaží vyštárat neznámé hosty. Willis mu zase zopakoval rozhovor s Donnerem a zeptal se ho, jestli s ním nechce jít vyslechnout Brice. Oba sešli dolů do podatelny.

Willis odevzdal seržantovi Murchisonovi zalepenou obálku a požádal ho, aby ji nějaký strážník hodil do Donnerovy schránky, až funebrácká směna půjde domů. Murchison vzal obálku, podíval se na hodiny a pak se zeptal, kam jdou. Řekli mu to a on si zapsal adresu na blok vedle telefonní ústředny.

Královská koruna nikdy neodpovídala svému jménu, ale jednu dobu to byl celkem slušný a obyvatelný hotel. Nalézal se dost daleko od centra města a před druhou světovou válkou přitahoval klientelu sestávající povětšinou z obchodních cestujících, kteří hledali čisté ubytování za rozumné ceny. V roce 1942 se k překvapení všech objevil ve stejné ulici naproti Královské koruně nový hotel. Jmenoval se Grand, což byl další příklad do nebe volající nadsázky. V té době upadl do podezření – po pravdě řečeno, bylo to víc než podezření, protože pět detektivů z devětaosmdesátky dostalo padáka za přijímání úplatků, bránění spravedlnosti a podobně. Ale to bylo v roce 1945, dlouho potom, co si Grand získal prazvláštní reputaci a svým majitelům vydělal pěkný balík peněz. Majitelem Grandu byl zločinecký gang.

Nebo se to aspoň říkalo.

To bylo tenkrát. Grand vlastnili gangsteři a otevřeli ho v tom Zapadákově jen proto, že Hamiltonův most byl na Šestapadesáté, asi šest bloků na sever od Hopkinsovy, a na druhé straně mostu, přesně řečeno tak asi pětadvacet kilometrů za ním, byla. vojenská základna nabitá plnokrevnými mladými americkými vojáky bažícími dostat se při opuštáku do města. A to nemluvíme o přístavu o něco blíž centra, plném lodí nacpaných na ježka ostříhanými námořníky s podobnými chutěmi – i když u námořnictva se tomu říká propustka. A propustka se dala za těch starých zlatých časů druhé světové války v Grandu opravdu užít. Jak opušták, tak propustka. Dovolená a volný den ovšem taky. Gangsteři věděli, jak vést hotel, aby prosperoval, to se jim musí nechat, zvlášt když polovina detektivů z 89. revíru dostávala zaplaceno, aby se dívala jinam. Gangsteři se neobtěžovali s děláním nepříjemností Královské koruně
naproti. Gangsteři jenom otevřeli v Grandu takový malý noční klub, aby přilákali muže v uniformách ze všech koutů světa.

Na provozování nočního klubu není nic nezákonného, máte-li licenci na kabaret, a tu gangsteři získali levou rukou, protože ten, kdo se na licenci podepsal, byl čistý jak alabastr. Noční klub byl naprosto legitimní. A tam, kde je noční klub, dají se očekávat dívky, které vyhazují nohy do vzduchu a dívky ukazující nohy u baru, což tenkrát v těch nádherných dnech podvazkových pásů a naylonových punčoch byla skutečně skvostná podívaná. Podobné zábavy se v nočním klubu dají očekávat, jsme přece velkoměsto, ne? Takže policajti nedostávali zaplaceno jen za to, že několik tuctů holek vyhazovalo v baru nočního klubu nohy do vzduchu. Ne, ti policajti dostávali zaplaceno, protože několik set holek roztahovalo nohy nahoře v nádherně vybavených budoárech hotelu Grand.

Grand se krátce řečeno dal nazvat hambinec.

A taky velice úspěšný, dokud to někdo nepráskl na všechny ty těžce pracující detektivy, kteří se dívali jinam. Královská koruna zatím upadala, protože nemohla soutěžit s hektary masa nabízenými naproti v Grandu. Nakonec, dlouho předtím, než byl ten kolektiv podplácených policajtů dopaden, se její stálá klientela unavených cestáků přestěhovala do Grandu, kde se člověk mohl omladit za rozumnou cenu. Jenže ironií osudu se Grand stal jedním z těch hotelů, které si najímala městská správa jako dočasně sociální útulky, a lidé, kteří tam bydleli, byli velmi chudí, ale naprosto řádní! Útočištěm prostitutek a narkomanů se tak stala Královská koruna.

Albert Brice měl v Královské koruně pokoj číslo 1406.

Zeptali se na něj v recepci. Recepční v nich okamžitě poznal policii a optal se, může-li nějak pomoci policii tohoto překrásného města. Řekli mu jak.

V pět hodin bez sedmi minut zaklepal detektiv Hal Willis na dveře pokoje číslo 1406. Carella stál po jeho pravé straně s pistolí v ruce. Probrali to cestou a rozhodli se, že v případě Ala Brice budou maximálně opatrní. Normálně, pokud o někom věděli, že je ozbrojený, vykopli bez ohlášení dveře a vrazili v rozestupu do pokoje v naději, že skočí po Briceovi dřív, než bude mít čas použít magnum. Osmatřicítka je tolik nelekala (i kdež, lekala), ale magnum je zbraň, před kterou je třeba mít úctu. Magnum může člověku doslova urvat nohu nebo ruku nebo pořádný kus hlavy. Nepřáli si, aby bývalý vězeň spustil nazdařbůh střelbu ze zbraně, jako je magnum. Nebyli by si to přáli, ani kdyby byl Brice v pokoji sám.

Jenže Brice v něm sám nebyl. Erice si totiž předešlý večer před půlnocí vzal pokoj s nějakou ženskou, a to půl hodiny potom; co Augustu Blairovou-Klingovou někdo unesl z jejího hotelu. Žena doprovázející Brice mohla být kterákoli ženská na světě a k domněnce, že je Augusta, nebyl skutečně žádný zvlášt pádný důvod. Willis a Carella museli ovšem vycházet z teorie, že to Augusta je, nebo přinejmenším by mohla být. A jestliže žena v pokoji 1406 byla Augusta, krupobití vzájemných kulek bylo to poslední, co chtěli. Proto požádali recepčního, aby do pokoje zavolal a řekl Briceovi, že je tu instalatér a potřebuje zkontrolovat ten kohoutek, a Brice řekl: „Jaký kohoutek, co to ksakru kecáte?“ a recepční mu jen řekl, že poslal instalatéra nahoru. Kdyby Královská koruna byla trochu víc nóbl, mohl Willis předstírat, že je poslíček. Situace byla však – bohužel – taková, že Královská koruna poslíčka neměla
, a tak Willis zaťukal na dveře, a když Brice zavolal: „Kdo je?“, Willis řekl: „Instalatér.“

„Já sem si žádnýho inštalatéra nevobjednal,“ řekl Brice. Stál rovnou za dveřmi.

„Dobře, ale my se musíme na ten kohoutek kouknout, pane,“ řekl Willis. „To je městský předpis, dostaneme pokutu, když to nedáme do pořádku.“

„Tak přijďte pozdějc,“ řekl Brice.

„Nemůžu přijít později. Dělám jen do pěti.“

„Do hajzlu,“ řekl Brice, odemkl dveře a otevřel je.

„Policie,“ řekl Willis. „Stůjte a nehýbejte se!“

Brice se zřejmě chystal hýbat, ale rozmyslel si to, když viděl, že Willis drží pistoli.

„Co to má bejt?“ zeptal se. Byla to celkem rozumná otázka.

Oba detektivové byli už v pokoji. Carella zavřel dveře a zamkl je za sebou. Proti dveřím byla rozválená postel, ale nikdo v ní.

„Kde je ta ženská?“ zeptal se Willis.

„Na záchodě,“ řekl Brice. „Hergot, vo co de, řekli byste mi to laskavě?“

„Ať sem jde,“ řekl Carella.

„Pojď ven,“ zařval Brice.

„Kdo to přišel?“ zeptala se žena za zavřenými dveřmi od koupelny.

„Chlupatý. Poď sem, jo?“

„Jo, okej,“ řekla. Dveře se otevřely. Žena byla nahá. Totiž skoro nahá. Měla modré punčochy srolevané ke kolenům a červené střevíčky s vysokými podpatky. Vypadala tak na sedmadvacet nebo o rok víc a mohla být hezká v dobách, kdy se po světě potulovali rytíři a galantnost k dámám byla povinná. Ale galantnost odpočívala v hrobě a právě tak i dívčin charakter, zabitý v tisíci pokojích laciných hotýlků s řadou mužů bez tváře a zabitý injekcemi krášlícími vnitřní stranu jejích paží od shora dolů. Dívka vypadala přesně jako to, co byla – narkomanka a děvka. Na její nahotě nebylo nic vzrušujícího. Detektivové vídali mrtvoly, v kterých bylo zrovna tak málo života.

„Je tu ještě někdo?“ zeptal se Carella.

„Nikdo tu není,“ odpověděl Brice. „Jen my dva.“

„Hale,“ řekl Carella a Willis odešel zkontrolovat koupelnu.

„Co se vám nezdá?“ zeptal se Brice.

„Kde jste byl včera celý den?“ opáčil Carella.

„Proč?“

„Řeknu vám proč. Něco se stalo manželce jednoho policisty. Toho policistu znáte. Takže kde jste byl včera?“

„Kdo je ten polda? Nevadí, neříkejte mi to, ten neřád, co mi zabil bráchu, že jo?“

„Správně.“

„Co se stalo jeho ženě? Doufám, že…“

„Kde jste byl včera, Ale?“

„Pane Brice, jestli vám to nevadí. Svý jsem si odseděl, teď jsem řádnej občan, tak mi můžete říkat pan Brice.“

„Kde jste byl včera a nechte těch keců. Víme, že tady v pokoji máte dvě zbraně a jistě na ně nemáte zbrojní pas…“

„Jestli tady v pokoji najdete jedinou bouchačku, tak ji na místě sežeru. Kdo vám řek, že tu mám bouchačku?“

Willis vyšel z koupelny, kývl na Carellu a pak přešel pokoj a otevřel skříň.

„Začneme ve tři hodiny včera odpoledne, souhlasíte?“ řekl Carella.

„Začneme tím, že se vám na to vyseru,“ řekl Brice. „Byl jsem včera celej den s Jenny. Ať se Klingový ženě stalo –“

„Tak vy znáte jeho jméno, Ale?“ zeptal se Willis od skříně.

„Meno toho parchanta nezapomenu do smrti,“ řekl Brice.

„Co vy na to, Jenny?“

„Byl se mnou,“ řekla Jenny.

„Celý den?“

„Celej den.“

„Nešli jste náhodou někomu na svatbu?“

„To ne,“ řekla Jenny.

„Kam jste šli?“

„Šli jsme do mýho kvartýru,“ řekla Jenny.

„Když máte vlastní byt, proč jste přišli sem?“

„Protože mám kámošku a ta přišla domů v jedenáct a já a Al jsme ještě chtěli bejt spolu.“

„Jak se jmenuje vaše přítelkyně?“

„Glenda Manningová.“

„Je to její pravý jméno?“

„To bych řekla! Má ho napsaný na schránce.“

„Kde?“

„Ulice Jericho 1142.“

„Je tam teď?“

„Nevím kde je.“

„Má telefon?“

„Proč?“

„Protože jí chci zavolat a zeptat se, jestli jste tam vy a A1 byli, když se v jedenáct vrátila domů.“

„Jo, klidně,“ řekla Jenny. „Číslo je Halifax 4-3071.“

Carella šel k domácímu telefonu a zvedl sluchátko. Ozval se recepční a zeptal se, jaké číslo si přeje. Ze skříně řekl Willis: „Že tu nejsou žádný zbraně, říkáš, Ale? A co je asi tohle?“ Zdvihl do výšky osmatřicítku v pouzdře a magnum ráže 357 zabalený ve flanelovém hadru, z něhož vyčuhovala dlouhá hlaveň.

„Já nevím. Co je to?“ zeptal se Brice.

„Kyselý okurky,“ řekl Willis.

„V životě jsem to neviděl.“

„Jako nikdy?“

„Nikdy,“ řekl Brice. „Musí patřit tomu chlapovi, co tu byl před náma.“

„Tak to jo,“ řekl Willis.

Carella řekl do telefonu: „Rád bych mluvil s Glendou Manningovou, prosím.“

„Tady je Glenda,“ řekl ženský hlas.

„Tady je detektiv Steve Carella,“ řekl. „Rád bych se vás na něco zeptal.“

„Prosím, na co?“ řekla Glenda. „Jestli si někdo stěžuje na tohle telefonní číslo…“

„Nevyšetřujeme mravnostní přestupky,“ řekl Carella. „Buďte klidná.“

„A proč by ch neměla být klidná?“ řekla Glenda. „I kdybyste vyšetřovali mravnostní přestupky.“

„Glendo, kde jste byla včera v noci v jedenáct hodin?“ zeptal se Carella.

„Proč?“

„Běžná kontrola,“ řekl. „Kde jste byla?“

„Tady.“

„Celou noc?“

„Ne.“

„Kdy jste přišla?“

„Tak kolem jedenáctý.“

„Může to někdo potvrdit?“

„Ovšem.“

„Kdo?“

„Moje spolubydlící a její přítel. Byli tu, když jsem přišla.“

„To bylo asi v jedenáct, říkáte?“

„Ano. Dali jsme si všichni kafe a oni pak asi ve tři čtvrtě na dvanáct odešli.“

„Tak dobře, Glendo.“

„Proč, co se stalo?“ zeptala se Glenda.

„Nic.“

„Tak proč chcete vědět, kde jsem byla včera v jedenáct v noci?“

„Zapomeňte na to,“ řekl Carella. „Vás se to netýká.“ Položil sluchátko.

„Okej, Ale,“ řekl Willis. „Kdepaks vzal tyhle hračky?“

„Nejsou moje. Už jsem vám to řek. Někdo je tady musel nechat.“

Willis vzdychl.

Carella se na něj podíval.

„Stojí to za zatčení?“ zeptal se Willis.

„Jindy jo,“ řekl Carella, „ale zrovna teď si s tím nebudeme přidělávat starosti. Tak sbohem, Brice, a koukej se do ničeho nenamočit. Jestli někde najdeme po těchhle hračkách třeba jen smrádeček, tak nás tu máš zpátky.“

Willis hodil obě pistole na postel. „Bylo mi potěšením, slečno,“ řekl.

„Mně taky,“ řekla nepřesvědčivě.

8

Dvacet minut před půlnocí dospěl Špekoun Ollie Weeks téměř ke konci své cesty. S Klingem, Cutlerem a Pikem srovnali fotografie podle toho, kdo ke komu patřil: manžele s manželkami, mládence s dívkami, mužské dvojice a v jednom případě ženské. Zůstaly mu čtyři snímky neidentifikovaných mužů a tří neidentifikovaných žen. Vzal si tedy na pomoc seznam pozvaných a vyhledal v něm seznam mužů a žen, kteří byli pozvaní na svatbu a recepci jednotlivě. Našlo se jich tam osmnáct. Kling mu řekl, že všichni tito osamělci byli vyzváni, aby si přivedli dalšího hosta, hudou-li chtít. Ollie tedy odešel z hotelu se seznamem osmnácti jmen v kapse a fotografiemi těch neznámých sedmi. A teď; dvacet minut před půlnocí, zkontroloval sedmnáct jmen z těch osmnácti a zjistil totožnost všech, až na jednoho člověka – mladého blonďáka, který se objevil na několika fotkách z kostela, ale na žádné z recepce. Ollieho úkol mohl být otr
avný, nebýt dvou věcí: za prvé Ollie rád sháněl informace a za druhé všechny ženy, s nimiž tu noc mluvil, byly krasavice.

Poslední osoba na seznamu se jmenovala Linda Hackettová a o té věděl, že krasavice není, protože mu ji ukázali na snímcích z kostela i z recepce. Cutler i Pike o ní mluvili jako o „slečně Lindě Hackettové“ (tónem, jakým by se zmiňovali o královně) a byla to šéfredaktorka módního časopisu, hrozivě vyhlížející matrona, přibližně šedesátnice s mohutným poprsím (něco jako holub volák), přísným okem, zuřivým obličejem a (podle Cutlera) pravděpodobně s železnými kopyty. Ollie byl unavený. Nepřál si nic jiného než jít domů, nalít si skleničku, kouknout se na televizi a pak se odebrat do postele. Byla tu však možnost, že slečna Linda Hackettová potřebovala k včerejším radovánkám doprovod a požádala o něj toho mladého blondáka. Ollie zazvonil.

„Kdo je?“ zeptal se ženský hlas.

„Policie, slečno,“ řekl Ollie.

„Policie?“

„Ano, prosím.“

„Moment.“

Čekal. Slyšel, jak odemyká dveře, a ty se pak pootevřely, nakolik dovoloval bezpečnostní řetěz. Ukázal odznak. „Detektiv Oliver Weeks,“ řekl. „Rád bych mluvil se slečnou Lindou Hackettovou, prosím.“

„To jsem já.“

„Slečno Hackettová,“ řekl, „rád bych vám položil několik otázek, kdybyste byla tak laskavá a sundala ten řetěz a pustila mě dovnitř.“

„Je už skoro půlnoc,“ řekla. „Právě jsem se chystala, že si lehnu.“

„Vynasnažím se bejt stručnej,“ řekl Ollie a odkašlal si.

„Ale…“

„Prosím, slečno Hackettová, je to ohromně důležitý.“

„Dobrá,“ řekla. „Ale musíte chvilku počkat.“

„Ovšem,“ řekl.

Zavřela dveře. Ollie si představoval, že si šla obléct župan nebo něco. Dále si představoval, že z jakéhosi podivného důvodu ženským trvá obléknutí županu někdy deset nebo dvanáct minut, zatímco mužský svede totéž za půldruhé minuty. S povzdechem vytáhl cigaretu z balíčku, který měl v náprsní kapsičce saka, a vykouřil ji skoro až k filtru, když zaslechl rachocení řetězu na dveřích. Zašlápl nedopalek a podíval se na hodinky. Bylo za deset minut dvanáct. Slečna Linda Hackettová otevřela dveře.

Jestli něco, tak vypadala ve skutečnosti mnohem výhrůžněji než na fotografiích. Na fotografiích nevynikla její výška, ale když teď stála před dveřmi do svého bytu, uvědomil si Ollie, že měří nejméně metr osmdesát, ne-li víc, a je velice ramenatá. Obličej měla jako z kamene, nos, ústa a masivní bradu jako ze známé skály Mount Rushmore s vytesanými hlavami tří prezidentů. Půvabu a něžné ženskosti v ní bylo asi tolik jako v ženské zápasnici – a přitom byla šéfredaktorkou jednoho z nejvlivnějších módních časopisů na světě.

„Pojďte dál,“ řekla.

Ollie ji s povzdechem následoval do obývacího pokoje a usedl vedle ní na pohovku. Vytáhl fotografie, znova si odkašlal a místo úvodu řekl: „Ukážu vám pár fotek z včerejší svatby Augusty Blairové a zeptám se vás, jestli poznáváte jednoho mladíka, který je na nich.“

„Proč?“ zeptala se slečna Linda Hackettová.

„To vám nemůžu říct.“

„Přijdete sem o půlnoci –“

„Ano, ale…“

„Tak dobře, ukažte mi ty fotky. Vy policajti jste ale opravdu vrchol! Kde jste sakra byli, když mi někdo loni v červenci vykradl byt?“

„Vyloupil,“ opravil ji Ollie.

„Prosím, ale kde jste byli, řekněte!“

„Tohle není můj revír,“ řekl Ollie. „Já jsem z třiaosmdesátky.“

„Co tady potom děláte o půlnoci s fotkami, na které se mám podívat?“

„Víte,“ řekl Ollie, „to by bylo složitý vysvětlování.“

„To si dovedu představit,“ řekla. „Ukažte mi ty zatracený fotky. Mám zítra ráno v osm poradu, víte to?“

„Promiňte, to jsem nevěděl,“ řekl Ollie.

„Tak ukažte ty pitomý obrázky.“ Ukázal jí fotografie.

„Tohle je on,“ řekl. „Ten blonďák. Znáte ho?“

„Tenhle?“

„Ano.“

„A co to má být zač?“

„Prosím? Jak to myslíte?“ zeptal se Ollie.

„Přece, co provedl? Okradl někoho z hostí nebo co?“

„Já vám o tom případu nemohu nic říct,“ řekl Ollie. „Poznáváte ho?“

„Ukažte mi ještě ty ostatní. Je na všech?“

„Je.“

„Ukažte. Odkud jsou? Z kostela?“

„Ano.“

„Hmmm,“ řekla a prohlížela si snímky.

Muž, o nějž šlo, se pravděpodobně blížil třicítce, měl hubený obličej a delší rovné vlasy a světlé oči. Na každém snímku zíral bez úsměvu přímo před sebe.

„Na co to kouká?“

„Ty fotky pocházejí z kostela,“ řekl Ollie. „Asi sledoval obřad.“

„Nahání mi husí kůži,“ řekla a najednou vzhlédla. „Vám ne?“

„Mně taky,“ řekl Ollie.

„Propána, až mně z něj jde mráz po zádech,“ řekla a otřásla se.

„Poznáváte ho?“ zeptal se Ollie.

„Ne,“ řekla.

Seděl ve dveřích. Augusta slyšela asi před deseti minutami, jak vchází do pokoje. Celou tu dobu neřekl ani slovo, ale ona věděla, že tam sedí a pozoruje ji. Když se ozval, trhla sebou.

„Tvůj manžel má blond vlasy,“ řekl.

Přikývla… Nemohla odpovědět, protože jí zase zalepil ústa, jakmile dokončili předešlý rozhovor, i když se tentokrát neobtěžoval a ničím jí je neucpal, jen kolem nich a kolem temena omotal tlustou náplast. Bylo to asi v půl čtvrté, řekl jí, kolik je hodin. Měla hlad jako vlk a byla by přijala jídlo, kdyby jí je nabídl. Zachroptěla cosi z hloubi hrdla na znamení, že si přeje, aby jí opět osvobodil ústa. Buď skutečně neslyšel, nebo to jen předstíral.

„Jakou barvu vlasů mám já, co myslíš?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou. Ovšem že věděla, jaké má vlasy, viděla je, když vrazil prostovlasý do hotelového pokoje. Měl blond vlasy. A jeho oči nad tou chirurgickou maskou…

„Nevíš?“ zeptal se. Znova zavrtěla hlavou.

„Vždyť jsi mě viděla,“ vyčetl jí mírně. „V hotelu. Určitě sis musela všimnout, jaké mám vlasy.“

Znova cosi zachraptěla zpod náplasti.

„Něco?“ zeptal se.

Zdvihla bradu a nakroutila hlavu, aby naznačila, že si přeje, aby jí odmotal náplast. Pocítila přitom, jak je na něm absolutně závislá, a popadl ji bezmocný vztek.

„Ach ano, ta náplast!“ řekl. „Chceš, abych ji odstranil? Je to ono?“

Přisvědčila.

„Chceš se mnou mluvit?“

Opět přisvědčila.

„Nebudu s tebou mluvit, když budeš pořád lhát,“ řekl a slyšela, že vstává ze židle. Za okamžik už zavíral a zamykal dveře od pokoje.

Vrátil se až za dlouhou dobu, jak se jí zdálo.

„Augusto,“ zašeptal. „Spíš?“

Zavrtěla hlavou

„Víš, kolik je hodin?“

Znova zavrtěla hlavou.

„Jsou dvě ráno. Měla by ses pokusit usnout, Augusto. Nebo si chceš raději povídat?“

Kývla. „Ale nesmíš mi zase lhát. Předtím jsi mi lhala. Řekla jsi, že nevíš, jaké mám vlasy. Á ty to přece víš, že?“

Unaveně přikývla.

„Mám sundat tu náplast? Musíš mi slíbit, že nebudeš křičet. Tady,“ řekl, „sáhni si.“ Přešel ze strany k ní a Augusta ucítila na krku chladnou ocel skalpelu. „Víš, co to je,“ řekl. „Když budeš křičet, použiju to. Tak,“ řekl, strčil na plocho čepel pod náplast, pak skalpel pootočil, náplast rozřízl a odtrhl.

„Děkuju,“ řekla.

„Není zač,“ řekl. „Máš hlad?“

„Mám.“

„Myslel jsem si to. Nemusíš se mě bát, Augusto.“

„Já se vás nebojím,“ zalhala.

„Hned ti připravím něco k jídlu.“

„Děkuju.“

„Jaké vlasy mám, Augusto, jakou barvu? Tentokrát nelži!“

„Blond,“ řekla.

„Ano. A oči?“

„Modré.“

„Dobře sis mě prohlídla.“

„Ano.“

„Proč jsi lhala? Měla jsi strach, že bych ti mohl ublížit, kdybys poznala, kdo jsem?“

„Proč byste mi ubližoval?“ zeptala se.

„Myslela sis to? Že bych ti mohl ublížit?“

„Proč jsem tady?“ zeptala se.

„Augusto, prosím tě, chceš mě zase rozhněvat? Když se tě na něco ptám, buď tak hodná a odpověz! Já vím, že se chceš zeptat na moc věcí, ale moje otázky jsou přednější, chápeš?“

„Ano,“ řekla.

„Proč jsou moje otázky přednější?“ zeptal se.

„Protože…,“ potřásla hlavou. Nevěděla, jakou odpověd od ní žádá.

„Protože já mám skalpel.“ řekl.

„Ano.“

„A ty jsi svázaná a bezmocná.“

„Ano.“

„Uvědomuješ si, Augusto, jak velice jsi bezmocná?“

„Ano.“

„Kdybych chtěl, tak ti fakticky můžu ublížit.“

„Ale říkal jste…“

„Ano, co jsem říkal?“

„Že mi neublížíte.“

„Ne, to jsem neřekl, Augustu.“

„Já myslela, že ano.“

„Ne. Kdyby ses mě tak paličatě nevyptávala, pak bys možná pozorněji poslouchala.“

„Ano, vynasnažím se poslouchat,“ řekla.

„Musíš.“

„Ano.“

„Já jsem neřekl, že ti neublížím. Zeptal jsem se tě, jestli si myslíš, že bych ti mohl ublížit. Bylo to tak?“

„Ano, už si vzpomínám.“

„A tys mi na mou otázku neodpověděla. Chtěla bys na ni odpovědět teď? Já ti ji zopakuju. Ptal jsem se, jestli …“

„Pamatuju si, co jste se ptal.“

„Buď tak laskavá, Augusto, a nepřerušuj mě! Tvojí vinou ztrácím trpělivost.“

„Promiňte, já…“

„Augusto, chceš, abych ti zase dal tu náplast?“

„Ne, ne, nechci.“

„Tak laskavě mluv, jen když tě o to požádám. V pořádku?“

„Ano, v pořádku.“

„Ptal jsem se tě, proč jsi mi lhala. Ptal jsem se, jestli ses bála, že bych ti mohl ublížit, kdybys poznala, kdo jsem.“

„Ano, to si pamatuju.“

„A proto jsi mi lhala, Augustu?“

„Ano.“

„Ale já jsem přece musel vědět, že jsi mě viděla.“

„Ano, ale měl jste na obličeji masku. Já pořád ještě nevím, jak doopravdy vypadáte. Ta maska zakrývala…“

„Už se zase začínáš chránit, viď?“ řekl. „Když říkáš, že pořád ještě nevíš, jak vypadám.“

„Asi ano, bude to tak. Ale je to pravda, víte. Blond vlasy má spousta lidí…“

„Pořád ještě se snažíš chránit?“

„Ano. Ano, snažím se chránit. Ano.“

„Protože si pořád ještě myslíš, že bych ti mohl ublížit.“

„Ano.“

„A to bych taky mohl,“ řekl a zasmál se. Pak ji popadl za bradu, zalepil jí ústa náplastí a rychle vyšel z místnosti.

Augusta se na podlaze prudce roztřásla.

Slyšela, jak se klíč v zámku otočil a pak se dveře otevřely. Přišel ke stěně, u níž ležela, a dlouhou dobu, jak se jí zdálo, tam mlčky stál.

„Augusto,“ řekl konečně, „nechci, abys měla tu náplast. Když ti vysvětlím tvou situaci, snad uznáš, jak by bylo bláhové křičet. Jsme v třípatrovém domě, Augusto, v nejvyšším poschodí. Ty dolejší dvě poschodí si pronajal penzionovaný oftalmolog s manželkou… Každý rok začátkem listopadu odjíždějí na Floridu. Jsme v domě úplně sami, Augusto. Místnost, v níž jsme, bývala kdysi veliká kuchyňská přípravna. Já ji užívám jako komoru od té doby, co jsem se sem nastěhoval, ale teď je úplně prázdná. Vyprázdnil jsem ji minulý měsíc, když jsem se rozhodl, co se musí udělat. Rozumíš mi?“

Přisvědčila.

„Výborně,“ řekl, přestřihl náplast a odtrhl ji. Nevykřikla, ale jen proto, že se bála skalpelu. Ani na okamžik nevěřila, že jsou sami v třípatrovém činžovním domě; jestliže jí zase nezalepí ústa, začne křičet, sotva ji nechá samotnou.

„Uvařil jsem ti polévku,“ řekl. „Budeš se muset posadit. Budu ti muset rozvázat ruce.“

„To jsem ráda,“ řekla.

„Chceš mít rozvázané ruce?“

„Ano.“

„A nohy taky?“

„Ano.“

„Ne,“ řekl a zasmál se. „Nohy necháme, jak jsou. Přeříznu náplast, která ti přidržuje ruce za zády. Buď tak laskavá a nesnaž se mě uhodit, až budeš mít volné ruce. Docela vážně, já ten skalpel použiju, když to bude muset být. Chci, abys mi to slíbila. Jinak vyleju polévku do záchodu a zapomenu tě nakrmit.“

„Slibuju.“ Řekla.

„A pokud jde o křik, docela vážně, nikdo tě neuslyší, jen já. Radím ti, abys nekřičela. Nebo se rozzuřím.“

Řekl to tak vážně a tak věcně, že mu rázem uvěřila.

„Nebudu křičet.“

„To bude lepší,“ řekl a přeřízl náplast svazující jí ruce. Byla v pokušení sáhnout po šátku na očích a strhnout ho, ale znova si vzpomněla na skalpel.

„Je to lepší?“ zeptal se.

„Je, děkuju.“

„Tak pojď“ řekl, přitáhl ji ke zdi a opřel ji o ni. Seděla s rukama složenýma v klíně a on ji krmil lžící. Polévka byla znamenitá. Nevěděla, co je to za polévku, ale podle chuti se domnívala, že s masovými knedlíčky a nudlemi a celerem. Držela ruce v klíně a otvírala ústa pokaždé, když se jí lžíce dotkla rtů. Polykala polévku a on jen spokojeně pobrukoval; když nakonec řekl: „Hotovo, Augusto,“ bylo to spíš, jako když otec hovoří s děckem.

„Děkuju,“ řekla. „Byla výborná.“

„Starám se o tebe dobře, Augusto?“

„Ano, staráte. Polívka byla znamenitá.“

„Děkuju. Já se snažím o tebe dobře starat, Augusto.“

„Staráte se. Ale…“

„Ale chtěla bys být volná.“

Zaváhala. Ale pak tichounce řekla: „Ano.“

„Tak já tě osvobodím,“ řekl.

„Cože?“

„Ty jsi neslyšela?“

„Slyšela, ale…“

„Osvobodím tě, Augusto,“

„To je vtip,“ řekla. „Chcete mě trápit.“

„Ne, ne, já tě skutečně osvobodím.“

„Uděláte to, prosím?“ řekla.

„Udělám.“

„Děkuju vám,“ řekla. „Ach Bože, moc vám děkuju. A až mě pustíte; slibuju vám, že…“

„Až tě pustím?“ řekl.

„Ano, vždyť…“

„Řekl jsem, že tě osvobodím. Myslel jsem tím, že ti rozvážu nohy.“

„Já myslela –“

„Už zase mě přerušuješ, Augusto.“

„Odpusťte, já –“

„Proč sis ho vzala, Augusto?“

„Já… prosím vás, já… prosím, pusťte mě. Slibuju, že nikomu neřeknu, co jste –“

„Rozvážu ti nohy, Augusto,“ řekl. „Ty dveře jsou pevně zamčené. Z obou stran se dají otevřít jen klíčem. Ne abys běžela ke dveřím, až tě rozvážu.“

„Ne, ne, nepoběžím,“ řekla.

Slyšela, jak trhá náplast a najednou měla nohy volné.

„Sundám ti ten šátek z očí,“ řekl. „Nejsou tu žádná okna, jen ty dveře, jinak nic. Bylo by od tebe bláhové, kdyby ses pokoušela utéct před obřadem, Augusto, ale –“

„Jakým obřadem?“ vyhrkla.

„Pořád mě přerušuješ.“

„Promiňte. Ale před –“

„Myslím, že se nepokusíš o útěk,“ řekl.

„Ne, nepokusím se o útěk. Ale o jakém ob –“

„Já přesto musím být nějaký čas denně pryč, jsem pracující člověk, víš. A i když dveře budou zamčené, nemůžu riskovat, že bys je nějak otevřela, dostala se z místnosti a seběhla dolů na ulici.“

„Neudělám to. Vážně,“ řekla. „Já –“

„Přesto se musím před takovou možností chránit,“ řekl a usmál se. Ucítila známý pach a chtěla ucuknout před jeho hlasem. Narazila na stěnu a snažila se strhnout šátek z očí, když. jí odtáhl ruce a přitiskl jí na nos a ústa hadr namočený v chloroformu. Vykřikla. Křičela z plných plíč.

Ale nikdo jí nepřišel na pomoc.

9

V úterý ráno v osm hodin, když se Capella, Kling Špekoun Ollie Weeks brodili záplavou údajů v ústřední identifikaci dole ve městě, zvedl ve služebně sedmaosmdesátky sluchátko Arthur Brown.

„Detektiv Brown?“ zeptal se Gaučo.

„Ano, Palaciosi, máš něco?“

„Možná jo, možná ne.“

„Sem s tim.“

„Znáš třídu Štětek, teda Masonovu?“

„Znám.“

„Je tam podnik, kterýmu se říká Mama Inez.“

„Znám ten podnik.“

„Okej… Tak včera večer tam byl chlapík s jednou tou šlapkou, jo? Chlastal a pak povídá tý děvce, že se konečně pomstil. Jak pomstil, co to meleš, povídá vona. A von, že se pomstil jednomu poldovi.“

„Kterýmu?“

„To neřek.“

„Jak se ten chlap jmenuje?“

„Je to štamgast, chodí tam každý pondělí večer a dycky chce černou holku. Je jak dívej po černejch holkách, chápeš? Ať je macatá nebo vycmrdlá nebo plešatá. Hlavně aby byla černá.“

„Černá je krásná barva,“ řekl Brown suše. „Jak se jmenuje?“

„Menuje se Anthony Hill. Mama Inez neví, kde bydlí, ale myslí si, že nahoře v Riverheadu, jo? Je ženatej, tak dybys k němu šel, nezmiňuj se, že vo něm víš vod jedný bordelmamá.“

„Dobře, děkuju, Palaciosi.“

„Dáš mi vědět, jak to dopadlo, jo?“

„Dám.“

Brown zavěsil a šel k Meyeru Meyerovi. Ten seděl za stolem a listoval deskami lidí, které zatkl Kling. „Meyere, to byl Gaučo,“ řekl mu. „Jeden chlap včera u Mama Inez řekl tamější holce, že se konečně pomstil jednomu poldovi. Myslíš, že to stojí za pokus?“

„V týhle situaci stojí za pokus všechno,“ řekl Meyer.

V telefonním seznamu našli Anthonyho Phillipa Hilla, bytem Lowery Drive v Riverheadu. Detektivové projeli městem a zastavili před činžovním domem ze žlutých cihel chvilku po deváté. Řada poštovních schránek na chodbě je informovala, že A. P. Hill bydlí v bytě č. 4. Vyjeli zdviží do čtvrtého patra a zaklepali na dveře.

„Kdo je?“ zavolal ženský hlas.

„Policie,“ řekl Brown.

„Policie?“ opakovala. „Děláte si legraci?“

Otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Byla to nepořádná bruneta blížící se čtyřicítce, vlasy měla v natáčkách a hnědé oči podezřívavě zúžené. Podívala se nejdřív na Browna, pak na Meyera a řekla: „Odznaky máte, že?“

„Odznaky máme,“ řekl Brown unaveně a ukázal svůj. Žena ho pečlivě prostudovala, jako kdyby ten jistý Brown byl podvodník. Když se přesvědčila, že je to skutečně odznak detektiva, otočila se k Meyerovi a řekla: „A kde máte vy ten váš?“

„Proč?“ zeptal se Meyer. „Jeho vám nestačí?“

„Nepouštím do bytu nikoho, kdo se nelegitimuje,“ řekla žena. Meyer vzdychl a vytáhl z kapsy malé kožené pouzdro. Otevřel ho a ukázal odznak a osobní průkaz, a když si je žena prohlížela, řekl: „Hledáme jistého Anthonyho Hilla. Je náhodou zrovna doma?“

„Náhodou zrovna doma není,“ řekla.

„Můžu si to už vzít?“ zeptal se Meyer.

„Snad jste opravdu policajt,“ řekla.

„Vy jste paní Hillová?“ zeptal se Brown.

„Agnes Hillová,“ odpověděla a pokývla hlavou.

„Víte, kde bychom našli vašeho manžela?“

„Je v práci. Proč ho chcete?“

„Paní Hillová, měl váš manžel někdy opletačky se zákonem?“

„Nikdy! Jak to myslíte? Tony? Nikdy. Se zákonem? Nikdy. Jak to myslíte? Opletačky se zákonem?“

„Ano, madam.“

„Nikdy!“

„Kde pracuje?“

„Na trhu ve Folgerový. Je správce tržiště. Jak to myslíte, opletačky se zákonem? Jaký opletačky se zákonem?“

„S policií,“ řekl Meyer.

„S policií?“

„S policajtem,“ řekl Brown.

„Anthony Phillip Hill je řádný občan,“ řekla jeho manželka.

Anthonymu Phillipu Hillovi bylo něco mezi čtyřiceti a padesáti, měl obličej kulatý jako měsíček v úplňku, ruměné tváře, modré oči, husté hnědé obočí a pleš; ne sice takovou jako Meyer, ale bylo vidět, že ho brzo dohoní. Měl na sobě dlouhou bílou zástěru a příchod detektivů na tržiště ho vůbec nepřekvapil. Jak Meyer, tak Brown se dovtípili, že ho manželka telefonicky varovala. Hill se ani zdaleka nepodobal onomu hubenému blonďákovi na snímcích z kostela, ale jen proto ho detektivové nemohli opominout. Byla tu možnost, že ten člověk na snímcích byl najatý, aby unesl Augustu – slabá možnost, pravda, ale byla tu, jak oba uznávali, a tak se snažili využít i sebemenších stop ve hře, kterou zatím prohrávali. Anthony Hill se svěřil prostitutce, že se konečně pomstil nějakému policajtovi. Proto tady byli! Kling je policajt.

„Půjdeme rovnou k věci, pane Hille,“ řekl Brown. „Včera večer jste byl s jednou šlapkou v bordelu na –“

„Promiňte,“ řekl Hill, „ale včera jsem byl tady a dělal inventuru.“

„Ne, včera večer jste byl –“

„Dělám inventuru každý pondělí večer,“ řekl Hill.

„Jistěže,“ přisvědčil Brown. „Ale včera večer jste byl v bordelu tlusté staré ženské, která se jmenuje Mama Inez, a je to na Masonově třídě, známé jako Via de Putas. Tam jste byl včera, pane Hille, takže necháme toho lavírování a půjdeme k věci.“

„Mejlíte se,“ řekl Hill. „Doufám, že jste tohle nevykládali mojí ženě.“

„Ne, zatím ještě ne, nic jsme vaší ženě neřekli,“ řekl Meyer tak výhrůžně, že se Hill rázem otočil k němu. Oba muži se dívali jeden na druhého.

„Tak, tak,“ řekl Meyer a přikývl. „Chcete s námi mluvit, nebo ne?“

„O čem chcete mluvit?“

„Kdo je ten policajt, kterému jste se pomstil?“ zeptal se Brown

„Cože?!“

„Měl jste někdy nepříjemnosti se zákonem?“ zeptal se Meyer.

„To se ví, že ne,“ řekl Hill.

„Můžeme si to ověřit.“

„Ověřte.“

„Nikdy vás nezatkli, říkáte?“

„Nikdy.“

„Tak kdo je ten policajt, o kterém jste mluvil?“

„Nevím, o co vám jde.“

„Včera večer jste byl opilý a řekl jste té prostitutce, že jste se konečně pomstil jednomu policajtovi. Kdo je ten policajt?“

„Ach ták!“ řekl Hill.

„Ano, ach tak. Kdo je to?“

„Zdejší policajt.“

„Jaký zdejší?“

„Tady od nás. Zdejší pochůzkář.“

„Jak se jmenuje?“

„Cassidy. Strážník Cassidy.“

„A co s ním bylo?“

„To je dlouhá historie.“

„Máme spoustu času.“

Byla to skutečně dlouhá historie. A nudná. O nic nešlo a byla to mimořádná ztráta času. Poslouchali jak na trní. Když Hill domluvil, nastalo dlouhé napjaté ticho. Pak řekl Brawn. „Tak aby to bylo jasné.“

„Ano, prosím,“ řekl Hill.

„Ten Cassidy je tady nový.“

„Ano, je tu asi dva měsíce.“

„A on vám vyčítal, že máte vzadu ty krabice.“

„Ano, prosím. Ty kartony z vlnitý lepenky. Kartony, co v nich chodí zboží. Používáme je někdy, když mají zákazníci flašky nebo –“

„Ano, ano,“ řekl Brown.

„– nebo něco těžkýho, co by jim roztrhlo tašku.“

„Dobře. A vy jste obvykle, jestli tomu správně rozumím –“

„Správně,“ řekl Hill a přikyvoval.

„– vy jste předtím, než tady nastoupil Cassidy, obvykle naskládal každý den kartony tam venku a popeláři je odvezli s ostatními odpadky v pondělí a ve čtvrtek.“

„Správně,“ řekl Hill a zase kýval. „Ale Cassidy řekl, že je to porušování.“

„Je to porušování zákona,“ řekl Meyer.

„To říkal Cassidy taky,“ řekl Hill.

„Měl pravdu. Je to přestupek nechat kartony venku celou dobu mimo dny, kdy se odvážejí odpadky. Z těch kartonů, jak tam leží, by mohl vzniknout požár.“

„Ano, právě tohle říkal Cassidy.“

„A co se stalo pak?“

„Napsal mi předvolání a já jsem musel jít k soudu a dostal jsem pokutu pětapadesát dolarů. Řek jsem soudci, že tam mám ty kartony odjakživa a nikdy nikdo nic nenamítal, ale soudce řek: ‚Nedá se nic dělat, je to přestupek a tady strážník si počínal velice správně.‘ Tak to řek ten soudce.“

„Měl pravdu,“ přisvědčil Meyer. „Přestupek to je.“

„Jo, řek to soudce a Cassidy taky,“ řekl Hill.

„A teď“ pokračoval Brown, „jestli tomu dobře rozumím…“

„Teďka to dělám tak, že mám kartony vevnitř a dávám je ven jen v ty dny, kdy jezdí popeláři. Máme tady sklad hned napravo od řeznickýho pultu, kdybyste to chtěli vidět…“

„Ne, to je v pořádku,“ řekl Brown.

„A tam teď skladuju kartony mimo pondělí a čtvrtek, kdy je vyndám, aby se mohly odvézt.“

„To je tak, jak má být,“ řekl Meyer. „To není přestupek.“

„Já jen nechápu, jak jste se pomstil Cassidymu,“ řekl Brown.

„Jo, to teda stálo za to,“ řekl Hill a usmál se, když si to všechno zase připomněl.

„Byl byste tak hodný a znova nám to vysvětlil?“

„S radostí,“ řekl Hill a nepřestával se škodolibě usmívat. „Já jsem ty kartony nevyndal.“

„Tomu rozumím. Vy je dáváte ven jen v pondělí a ve čtvrtek, když –“

„Ne.“

„Ne.“

„Tak co tedy?“ zeptal se Brown.

„Já jsem je nevyndal vůbec! Napadlo mě to minulej měsíc. Co je dneska za den?“

„Úterý jedenáctého,“ řekl Meyer.

„Správně. Napadlo mě to čtyryadvacátýho října, den potom, co jsem zaplatil tu pokutu. Tehdy jsem přestal vyndávat ty kantony ven. Protože on to Cassidy chodí kontrolovat, víte. Přijde, aby se přesvědčil, že vzadu nic není, jen ve čtvrtek a v pondělí, když se odvážej odpadky, tak jo. Čtyryadvacátýho byl čtvrtek a já jsem přestal dávat kantony ven právě v ten den, když si měli přijet pro odpadky. A nevyndal jsem je ani příští pondělí. Ani potom ve čtvrtek a následující pondělí taky ne…“

„Už to chápu,“ řekl Brown.

„Pět odvozů odpadků jsem vynechal,“ řekl Hill a rozesmál se. „Nevyndal kantony! A Cassidy čmuchal vzadu, chtěl si bejt jistej, že nepáchám nějakou nepravost, ale nikde ani jedinej kanton. Víte proč?“

„Proč?“ zeptal se Meyer.

„Protože jsem je všechny nechal ve skladu! Nedal jsem je ven a nedal! Skladoval jsem je tam, jako by byly z nefalšovanýho zlata.“

„A co pak?“ zeptal se Brown.

„Pak bylo včera pondělí. Odvoz odpadků, že jo?“

„Ano.“

„Vytahal jsem ty kantony, vynes je ze skladu. Osobně! Stovky kantonů, tisíce! Poskládal jsem je tam vzadu na hromadu. Vypadalo to jako pevnost, tam vzadu. Cassidy přišel kolem desátý dopoledne, předtím, než přijeli pro odpadky. Div mu nevypadly zuby z huby. Viděl jsem, že se snaží rozhodnout, jestli je to přestupek, nebo ne, ale já věděl, že není. Dělal jsem všechno přesně podle zákona. Kristepane,“ řekl Hill a zase se rozchechtal, „měli jste vidět, jak se ten Cassidy tvářil!“

„Tak to byla vaše pomsta?“ zeptal se Brown.

„Ano, prosím. To byla moje pomsta.“

„A neměl jste s těmi všemi kartony ve skladu problémy?“

„Bodeť by ne,“ řekl Hill. „Nevešlo se mi tam skoro nic jinýho. Ale stálo to za to, to mi věřte. Všechny ty potíže stály za ten jeho ksicht.“

„Pomsta je sladká,“ řekl Brown suše.

„To jo, pane inspektor, to teda jo,“ přisvědčil Hill a zářil blahem.

Soudě podle snímků z kostela, bylo možné (ale jen možné), že se dívají na bělocha indoevropského typu, velkého asi metr sedmdesát, se světlýma očima, bez patrných jizev, v tmavém obleku, bílé košili, úzké tmavé kravatě a tmavém zimníku. Fotografie nebyly pořizovány zblízka, ale Alexander Pike z nich pro potřeby policie pořídil zvětšeniny a na těch bylo vidět, že muž má několik vrásek kolem očí a úst; z toho usoudili, že bude o něco starší, než se jim na těch malých snímcích zdálo. Výšku prostě odhadli, protože ten člověk na všech fotkách seděl a přesná výška se nedala zjistit, ale podle velikosti hlavy a trupu se dalo soudit na středně velkého muže. Zimník měl složený na klíně a bylo ho vidět jen na dvou snímcích, jež byly pořízeny z postranní kostelní lodi, přímo přes lavici, v níž ten blonďák seděl, když Augusta kráčela hlavní chrámovou lodí k oltáři.

Ústřední identifikace byla vybavena počítači a automaty nejnovějšího data, interval mezi skutečným zatčením a zanesením do kartoték se odhadoval (kým jiným než samotnou identifikací) na dvaasedmdesát hodin. Kartotéky byly založeny na systému křížové reference, takže když někdo hledal dejme tomu lupiče, jehož modus operandi bylo vyčurat se po vyrabování bytu do ledničky a měl navíc jizvu po noži na pravé tváři a vytetovanou tanečnici, která pohazovala ňadry s každým pohybem svalu – stačilo zmáčknout tlačítka LUPIČ, MOČENÍ a TETOVÁNÍ a identifikační systém vám sdělil jméno, popis, záznamy v rejstříku, dispozici, záznam o věznění a podmínkách a současný stav talentované osoby vyhovující všem těmto kategoriím. Ale všechno, z čeho mohli Carella, Kling a Ollie doopravdy vycházet, byl popis muže, který mohl, ale nemusel unést Augustu – byla přece možnost, že muž na snímcích je prostě kolemjdouc chodec, který miluje svatební obřady a zašel do kostela, aby mu uběhl dlouhý zimní den. Požádali úředníka v identifikaci, aby jim zmáčkl ÚNOS a fyzický popis muže ze snímků, nic jiného vložit do počítače nemohli. Systém vychrlil hromadu záznamů a fotografií. Žádná se neshodovala s těmi, které už měli.

„Dejme ty snímky do televize,“ navrhl Ollie.

„Ne,“ řekl Kling okamžitě.

„Proč ne?“

„Protože nechceme udělat něco, co by mohlo přivést Augustu do nebezpečí.“

„Ukážeme ty fotky na vobrazovce,“ řekl Ollie, „a máme v deseti minutách dvě stě telefonů.“

„A taky únosce, kterej –“

„Ne a ne,“ řekl Kling. „Na to zapomeňte.“

„Já vám povím, co si myslím,“ řekl Ollie. „Mně todle nevypadá na únos. Stalo se to skoro před šestatřiceti hodinama a nikdo se nevozval. To prosím nevypadá jako únos. Za celý leta, co sem u policie, sem nic takovýho neviděl. Jednou sem měl únos, je to tak tři čtyry roky, a ty roštáci čekali jedenáct hodin, než se vozvali, a byla to dlouhá doba, to mi můžete věřit. Při únosu únosci vobyčejně řeknou, co očekávaj, hned za tepla. Únosy jsou byznys jako každej jinej zločin, únoscům de dycky vo peníze. Chtěj těch sedumdesát nebo sto nebo dvě stě táců, prostě to svý, a chtěj to našup. Vobět zabijou, jen dyž si myslej, že se může zjistit, kdo sou. Jinak pustěj toho unesenýho někde venku, nechaj ho bloudit s holým zadkem celou noc, než najde policejní stanici nebo něčí barák, odkud může telefonovat. Takový jsou mý zkušenosti s únosem. Tady máme nevěstu unešenou z hotelovýho pokoje v neděli kolem půl dvanctý, teď je úterý půl desátý a dočista nic. Je to já nevím co, ale únos to není.“

„Co to povídáš, Ollie?“ řekl Carella.

„Povídám, že dyž to není únos, tak je v tom nějakej magor. A dyž je někde magor, tak si prosíte o malér. Nebezpečný je to už tak jako tak, tak proč neuveřejnit ty snímky v televizi?“

„Berte?“

„Jo, slyším ho.“

„Koukni se na to takhle, chlapče,“ řekl Ollie. „Nemáme nic jinýho, čeho bysme se chytli. Ukážeme ty fotky, někdo ho pozná a máme ho dřív, než řekneš švec.“

„A co když se bude dívat na televizi taky on?“ zeptal se Kling.

„Co by mělo bejt?“

„Uvidí svou fotku, bude vědět, že po něm jdeme, a udělá právě to, co jsi řek, že únosci dělají, když si myslí, že se ví, kdo jsou. Zabije oběť.“

„Ale tady de vo magora, ne vo únosce,“ řekl Ollie. „U magorů neplatěj žádný pravidla. Třeba se uvidí v televizi a vyskočí z vokna.“

„Nebo naopak vyhodí z okna mou ženu. Děkuju, Ollie, ale ne.“

„Hele, já si tvejch citů vážím,“ řekl Ollie, „ale –“

„Já nevím, s čím tady máme co dělat,“ řekl Kling. „Teda je to cvok, jak říkáš, ale může to taky být chladnokrevnej únosce. A v případech únosu, jestli jsem si pořádně přečet příručku instrukcí, tak –“

„Klídek, chlapče,“ řekl Ollie.

„– je bezpečí obětí to nejdůležitější, všechno ostatní přijde až potom. A to nemá nic společnýho s tím, že Augusta je moje žena, to je prostě dobrá a rozumná policejní práce; neudělat nic, co by ohrozilo oběť. Okej, Ollie, já ti říkám, že dát ty fotky do televize by mohlo mít za následek, že se ten chlap přestane ovládat, obzvlášť jestli je cvok. A já nemůžu riskovat, že ublíží Augustě jen proto, že my jsme tu udělali nějakou pitomou chybu.“

„Chybu děláš ty,“ řekl Ollie. „Ty fotky by se měly poslat všem televizím ve městě a poslat hned! Máme jedinou věc – fotky chlapa, kterej to možná udělal, a sedíme na nich. Co jinýho máme, můžeš mi to říct? Totální hovno!“

„Já jsem si pořád jistej, že se nám ozve.“

„To se, Bertíčku, načekáš,“ řekl Ollie.

10

V místnosti nebyla okna, přesně jak řekl.

Jediným zdrojem osvětlení byla žárovka přišroubovaná ke stropu, která se rozsvěcovala vypínačem hned u dveří. Teď byla rozsvícená. Zámek na dveřích patentní a z obou stran se dal otevřít jedině klíčem. Šla ke dveřím, prohlédla si zámek a uvědomila si, že tam byl namontovaný teprve nedávno; kolem něj bylo porušené nenalakované dřevo, ačkoli dveře byly jinak nalakované bíle. U stěny naproti dveřím stála nádoba z umělé hmoty s vodou a vedle ní miska s něčím, co vypadalo jako sekaná nebo něco podobného. Přistoupila k misce, zdvihla ji, přičichla k obsahu a zase ji postavila na podlahu. V místnosti bylo zima, nikde nebylo vidět nějaký zdroj tepla. Ve vedlejší místnosti zaslechla kroky blížící se ke dveřím. Couvla od nich.

„Augusto?“ zavolal.

Neodpověděla. Uvažovala, jestli si nemá zase lehnout na podlahu a předstírat, že je v bezvědomí, aby se mohla vrhnout ke dveřím, až je odemkne. Jenže – co když vejde do pokoje se skalpelem v ruce? Pochybovala o tom, ale znala ostří té čepele a měla z ní strach. Obávala se, že může skalpelu použít, ať se pokusí o útěk, nebo ne. Čekala. Už se zase začínala třást a věděla, že to není zimou.

„Smím dovnitř, Augusto? Vím, že jsi při sobě, slyšel jsem tě přecházet.“

Jeho idiotská zdvořilost ji přiváděla k zuřivosti. Je jeho vězněm, může s ní dělat, co se mu zlíbí, a přesto žádá o dovolení, aby směl vstoupit!

„Vy přece víte, že můžete dovnitř, tak proč se obtěžujete ptaním?“ řekla.

„Jistě,“ řekl a ona slyšela, jak strčil klíč do zámku. Dveře se otevřely. Vstoupil do pokoje, zavřel a zamkl za sebou dveře.

„Jak se máš?“ zeptal se mile. „Jsi v pořádku?“

„Ano, jsem,“ řekla. Prohlížela si jeho obličej podrobněji než tehdy v hotelovém pokoji. Snažila se vtisknout si do paměti rovné blond vlasy a sotva znatelnou jizvu ve světlém obočí nad levým okem a bledé tečky v modrých očích, slabý hrb na kořeni nosu, kde snad byl nos jednou přeražený, a malou bradavičku v pravém koutku úst. Měl na sobě tmavomodré kalhoty a světlemodrý rolák. Na pravé ruce měl zlatý prsten s fialovým kamenem, mohl to být ametyst; vypadal jako prsten absolventa středoškolského nebo univerzitního studia. Na levé ruce měl náramkov é hodinky. Nohy vězely v bílých sportovních ponožkách a teniskách.

„Mám pro tebe překvapení,“ řekl a usmál se. Prudce se otočil, bez vysvětlení vyšel z pokoje a zamkl za sebou dveře. Sotva byl pryč, rozběhla se do rohu pokoje, jako by v pravém úhlu dvou dotýkajících se stěn byla chráněnější. Po chvilce se opět ozvalo otočení klíče v zámku. S obavami se dívala na kliku. Pohnula se, dveře se otevřely. Vešel do pokoje a nesl půl tuctu – nebo ještě víc – kusů šatstva na drátěných ramínkách. Držel je v levé ruce, pravou vytáhl klíč z vnější strany zámku, zavřel dveře a zamkl je zevnitř. Šaty se jí zdály povědomé.

„Poznáváš je?“ zeptal se.

„Nevím… nevím určitě.“

„Patří k mým nejoblíbenějším,“ řekl. „Chci, aby sis je oblékla kvůli mně.“

„Jaké to jsou?“ zeptala se.

„Však si vzpomeneš.“

„Asi jsem je už měla na sobě, ne?“ zeptala se.

„Ano. Ano, mělas je na sobě.“

„Předváděla jsem je.“

„Ano, přesně tak.“

Teď už poznávala většinu těch šatů – ocelově modrý safari kabátek a šortky stejné barvy, které předváděla pro Mademoiselle, bavlněnou košili s nabíranými okraji a k ní zavinovací sukni, které předváděla pro Vogue, a není tohle ta halenka s vysokým sedlem pro Harper’s Bazaar? A tuhle, šaty, které…

„Podržela bys je, prosím tě?“ zeptal se. „Podlaha je čistá, vydrhnul jsem ji, než jsi přišla, ale radši bych je na ni nepokládal.“ Omluvně pokrčil rameny a natáhl k ní šaty. „Jen na moment,“ řekl.

Natáhla ruce a on jí na ně položil šaty, obrátil se a šel ke dveřím. Dívala se, jak je zase odemkl. Tentokrát nechal klíč v dírce a dveře nechal za sebou otevřené. Jenže neodešel daleko, jen před ně. Augusta zahlédla věšák na šaty a dřevěnou židli s rovným opěradlem. Nejdřív přinesl do pokoje věšák a postavil ho do kouta, kam se předtím uchýlila, pak přinesl židli, zamkl dveře, postavil židli vedle nich a chystal se sednout si na ni, když náhle řekl: „Ach, já jsem zapomněl.“ Odstavil židli ode dveří, zase strčil klíč do zámku. „Pověsila bys laskavě ty šaty na věšák?“ řekl, „hned jsem zpátky.“ Odemkl dveře a vyšel, slyšela, jak dveře opět zamyká.

Věšák byl bíle natřený, obyčejný stojan s jednou vodorovnou tyčí a kolíky v různé výši a v různých úhlech. Donesla k němu šaty a pověsila je. Přitom si všimla, že aspoň jedny z nich, ten safari oblek, je její velikosti; rychle zkontrolovala ostatní a zjistila, že všechny jsou na její míru. Jak to, že znal moji velikost, přemýšlela a usoudila, že z kostýmu, který měla na sobě – ale to koupil všechno tohle potom, co ji unesl z hotelového pokoje? Na věšáku visel také župan, který předváděla pro Město a venkov. Sundala ho a právě si ho oblékala, když se dveře znova otevřely.

„Co to děláš?“ řekl. Pronesl ta slova velmi tiše. „Hned to sundej!“

„Bylo mi trochu zima a tak jsem myslela –“

„Sundej to,“ řekl hlasitěji. „Okamžitě to sundej!“

Mlčky svékla župan, navlékla ho na ramínko a pověsila na věšák. Stál teď těsně u otevřených dveří. V levé ruce držel papírovou tašku s jménem jednoho z nejluxusnějších obchodních domů v městě.

„Nedovolil jsem ti to,“ řekl.

„Nevěděla jsem, že potřebuju dovolení,“ řekla Augusta. „Bylo mi zima. Je tady zima.“

„Budeš dělat jen to, co ti řeknu a kdy ti řeknu. Je to jasné?“

Neodpověděla.

„Je, nebo ne?“

„Ano, ano,“ řekla.

„Myslím, že ten netrpělivý tón se mi nelíbí, Augusto.“

„Omlouvám se.“

Zamkl za sebou dveře, strčil si klíč do kapsy. Postavil židli opět zády ke dveřím a pak řekl: „Uspořádáme si módní přehlídku.“ Usmál se a napřáhl k ní balíček, který měl v ruce. „Tady máš,“ řekl, „vezmi si to.“

Šla k němu a vzala od něho papírovou tašku. Uvnitř našla dvoje bleděmodré kalhotky a jednu podprsenku. Kalhotky byly číslo 5, podprsenka 34 B.

„Jak znáte mou velikost?“ zeptala se.

„Byly ve Vogue,“ řekl. „V dubnovém čísle, vloni, copak se nepamatuješ? Všechno o Augustě se ten článek jmenoval. Nepamatuješ se?“

„Pamatuju.“

„To byl výborný článek, Augusto.“

„Byl.“

„Ale nezmínil se o detektivu Bertovi Klingovi.“

„No…“

„V článku, který se jmenuje Všechno o Augustě, není čestné nezmínit –“

„Agentura měla asi pocit.. –“

„Skáčeš mi do řeči, Augusto.“

„Omlouvám se.“

„To je opravdu strašně špatný zvyk, Augusto. Doma jsem dostal výprask, když jsem někomu skočil do řeči.“

„Já už vás nebudu přerušovat. Snažila jsem se jen vysvětlit, proč v tom článku nebyla zmínka o Bertovi.“

„Ach, tak takhle mu říkáš? Bert?“

„Ano.“

„A jak říká on tobě?“

„Augusto. Nebo někdy Gus. Nebo Gussie.“

„Dávám přednost Augustě.“

„Já vlastně taky.“

„Výborně. Aspoň v něčem se shodneme. V tom článku stálo, že tvoje oblíbená barva je modrá. Je to pravda?“

„Je.“

„Líbí se ti ty modré?“

„Ano, jsou hezké. Kdy jste koupil všechny ty šaty?“

„Minulý měsíc,“ řekl. „Když jsem věděl, co se musí udělat.“

„Pořád ještě jste mi neřekl –“

„Obřad se bude konat zítra večer,“ řekl.

„Jaký obřad?“

„Uvidíš,“ řekl. „Má matka byla taky modelka, víš. V Evropě, samozřejmě. Ale byla slavná.“

„Jak se jmenovala?“ zeptala se Augusta.

„To jméno nemůžeš znát,“ řekl. „Je to už dávno. Někdo ji zavraždil,“ řekl. „Ano, já jsem byl tehdy malý kluk. Někdo se vloupal do domu, lupič, násilník, kdo ví? Probudil mě matčin křik.“

Augusta ho pozorovala. Zdálo se, že v tu chvíli nevnímá její přítomnost, že mluví sám k sobě. Oči měl nesoustředěné, jako by unikal někam jinam, někam, kde to znal až příliš dobře a čeho se bál.

„Otec byl obchodník s koženým zbožím a nebyl doma. Vyskočil jsem z postele a ona křičela a křičela. Běžel jsem přes salon k ní do ložnice – a křik přestal.“ Zakýval hlavou. „Ano.“ Zakýval hlavou ještě jednou. „Ano,“ řekl a na chvíli se odmlčel, pak pokračoval: „Ležela na podlaze v kaluži vlastní krve. Prořízl jí hrdlo.“ Najednou zavřel oči, přitiskl víčka těsně k sobě a skoro ihned je zase otevřel. „Je to už dávno,“ řekl. „Byl jsem ještě hošík.“

„Muselo to pro vás být strašné.“

„Ano,“ řekl a pokrčil rameny, jako by celou věc pustil z mysli. „Myslím, že v tom kalhotovém kompletu budeš komplet, nic ti nebude chybět.“ Pousmál se. „Chápeš tu slovní hříčku, Augusto?“

„Cože? Já…“

„Komplet a ty v něm budeš komplet,“ řekl a rozesmál se. „To se mi povedlo, nemyslíš? Udělat v cizím jazyce slovní vtip je to nejtěžší.“

„Jaký je váš rodný jazyk?“ zeptala se.

„Pocházím z Rakouska,“ řekl.

„Odkud z Rakouska?“

„Z Vídně. Ty znáš Rakousko?“

„Byla jsem tam na lyžích.“

„Ovšem, jsem hloupý. V tom článku –“

„Ano.“

„– stálo, že jsi byla jednou lyžovat v Zürsu. Ano, už si vzpomínám.“

„Lyžujete?“

„Ne. Nikdy jsem nelyžoval, Augusto,“ řekl. „Chci, aby sis svlékla to, co máš na sobě, a oblékla si nejdřív kalhotky a podprsenku a pak ten komplet.“

„Jestli odejdete z pokoje…“

„Ne,“ řekl. „Zůstanu tady, zatímco se budeš převlékat. Bude to plus intime, n’est-ce-pas? Mluvíš francouzsky?“

„Trochu. Obléknu se do těch šatů, jen když –“

„Ne, ne,“ řekl a rozesmál se. „Vážně, Augusto, jsi úplně směšná. Když jsi byla v bezvědomí, mohl jsem s tebou dělat, co jsem chtěl. Jistě tě to potěší, že jsem si nic nedovolil. A tak teď, když –“

„Ráda bych šla na toaletu,“ řekla.

„Cože?“

„Potřebuju se vyprázdnit.“

Po obličeji mu přeběhl výraz absolutního odporu. Zíral na ni a nevěřil svým očím, pak rychle vstal, odstrčil židli, odemkl dveře a vyšel z pokoje. Slyšela zaklapnout zámek a vytušila, že módní přehlídka byla rázem zrušená. S úsměvem šla ke zdi naproti dveřím a usedla na podlahu zády k ní. Bylo jí teď trochu tepleji.

V místnosti nebyly hodiny. Uvědomila si, že jejími hodinami je on.

Upadla do polospánku a zase se probudila. Napila se z misky. Pojedla několik soust masa z druhé. Když jí bylo zase zima, oblékla si přes šaty dlouhý bílý župan, usedla na podlahu, skrčila se a objala pažemi. Opět usnula.

Když zase přišel, nechal dveře otevřené. Měl na sobě tmavohnědý kabát a v jeho otevřeném límci viděla bílou košili a tmavou kravatu s těsným uzlem. Za ním z okna někde v bytě pronikalo slabé zimní světlo časného rána.

„Musím jít do práce,“ řekl. Jeho tón byl chladnější než předtím.

„Kolik je hodin?“ zeptala se.

„Půl sedmé ráno.“

„Jdete do práce brzy,“ řekla.

„Ano,“ přisvědčil.

„Co děláte?“

„Do toho ti nic není,“ řekl. „Vrátím se nejpozději v půl čtvrté. Pak tě připravím na obřad.“

„Jaký obřad to bude?“ zeptala se.

„Nevím, proč bych ti to neměl říct.“

„Ano, já bych to opravdu ráda věděla.“

„Budeme mít svatbu, Augustu,“ řekl.

„Já už jsem vdaná.“

„Tvé manželství se nekonalo.“

„Jak to myslíte?“

„Nebylo zkonzumováno.“

Mlčela.

„Pamatuješ si na tu toaletu, co jsi měla pro časopis Nevěsty?“

„Ano.“

„Mám ji. Koupil jsem ji pro tebe.“

„Podívejte se, já… Vážím si toho, co –“

„Ne, já myslím, že ne,“ řekl.

„Co?“

„Myslím, že si nevážíš práce, kterou mi to dalo.“

„Ale ano, vážím, opravdu. Ale…“

„Nevěděl jsem, jaké číslo bot nosíš, a tak jsem žádné nekoupil. V tom článku se o tom nezmínili.“

„Snad proto, že mám tak velké nohy,“ řekla a usmála se.

„Budeš se muset vdávat bosa,“ řekl.

„Jenže podívejte,“ řekla, protože ho nechtěla utvrzovat v jeho halucinacích, „já jsem už vdaná. Provdala jsem se v neděli odpoledne. Jsem… –“

„Paní…“

„Byl jsem v kostele, nemusíš mi to říkat.“

„Tak vy víte, že jsem vdaná?“

„Nezlobíš se kvůli těm botám?“

„Máte zvláštní zvyk,“ řekla.

„Ale? Jakýpak?“

„Odmítáte vidět skutečnost.“

„Je jen jedna skutečnost,“ řekl. „Jsi tady a jsi moje. To je skutečnost.“

„Jsem tady, to je skutečnost, ano. Ale nejsem vaše.“

„Přijdu pozdě do práce,“ řekl a podíval se na hodinky.

„Zase ten váš zvyk,“ řekla. „Já jsem svoje. Patřím sobě.“

„Byla jsi svoje. Už nejsi svoje. Patříš mně. Dnes odpoledne po obřadu ti to ukážu.“

„Mluvme radši o skutečnosti, nemyslíte?“

„Augusto, to je skutečnost. Přijdu domů v půl čtvrté. Odvedu tě do koupelny, kde se vykoupeš a navoníš parfémy, které jsem koupil –1’Oriel je tvůj oblíbený, že je to tak? V článku to aspoň stálo. A pak si oblékneš to bílé spodní prádlo, které jsem koupil, a bleděmodrý podvazkový pás a toaletu, v které tě otiskli v Nevěstách. A pak budeme mít prostý svatební obřad, který nás spojí před Bohem.“

„Ne,“ řekla. „Já jsem už –“

„Ale ano,“ trval na světu. „A pak se budeme milovat, Augusto. Čekal jsem na milování s tebou dlouho. Čekal jsem od té doby, co jsem tě poprvé viděl v časopise. Jsou to už dva roky, Augusto, neměla ses opovážit vzít si jiného muže. Dva dlouhé roky! Celou tu dobu jsem tě miloval. Čekal jsem celou tu dobu, až tě budu mít, Augusto. Když jsem tě viděl v televizi v reklamě na přípravky na vlasy – pamatuješ tu reklamu na Clairol? – když jsem tě viděl pohybovat se, Augusto, viděl, jak ty fotografie ožily, jak ti vlasy vlají ve větru, když jsi běžela, jak krásně vypadáš, Augusto – čekal jsem na tu reklamu, seděl jsem před televizorem a čekal, až se zase objevíš, a nakonec se mi dostalo odměny, ale ta reklama byla tak krátká, jak dlouho trvají ty reklamy? Třicet vteřin? Dvacet vteřin?“

„Je to různé,“ odpověděla automaticky a najednou si uvědomila příšerně proporce toho rozhovoru, jeho charakter hrůzné noční můry. Diskutuje tady o délce televizních reklam s člověkem, který s ní hodlá ve fantastickém obřadu uzavřít sňatek…

„Já se ukájím s tvými fotografiemi,“ řekl najednou. „Vzrušuje tě to? Myšlenka na to, co provádím s tvými fotkami.“

Neodpovídala.

„Ale dnes odpoledne tě budu mít doopravdy. Budeme mít svatbu, Augusto, a pak se budeme milovat.“

„Ne, bude –“

„Ano,“ řekl. „A pak ti podříznu krk.“

11

Steve Carella byl tu středu ráno doma a zrovna se holil, když zazvonil telefon. Odložil strojek, vyšel z ložnice a zvedl sluchátko. „Haló,“ řekl.

„Steve, tady je Danny. Máš vteřinku?“

„Ovšem, mluv.“

„Promiň, že tě volám domů…“

„To je okej, co máš, Danny?“

„Vím, kde je ten Baal, kterýho hledáš. Manfred Baal, dvě a. Vím, kde je.“

„Kde?“

„Totiž, kde dělá. Kde bydlí, nevím.“

„Kde dělá?“

„Kaneova stavební společnost, Jižní Beasleyova 307. Dělá jako nádeník, myslím, že jen dočasně, než se mu podaří další vloupačka. Koupil si bouchačku, Steve, a tak sem se o něm dověděl.“

„Jakou bouchačku?“

„Smith and Wesson, automatickou. Koupil ji od jednoho, kterej prodává kradený zboží. Takhle sem po něm šel, Steve. Řek sem si, že chlap, kerej seděl pro krádež, bude plánovat další, jen co vyleze z lapáku. Okej. K vloupání potřebuješ zbraň. A nikdo, kdo jednou kroutil flastr, si nepude kupovat zbraň do obchodu se sportovníma potřebama. Tak sem se poptával po někom, kdo by takový věci prodával. A dneska ráno ve tři sem měl kliku. Hned sem volal k vám na stanici, a tam mi řekli, že přídeš ve tři čtvrtě na osum. Já vím, že eště není, ale řek sem si, že to třeba kvapuje, že na toho chlápka chceš třeba čekat, až příde do práce. Ty stavební společnosti začínají brzy.“

„Výborně, Danny.“

„Ten Baal je cizák, věděls to? Mluví s cizím přízvukem. To mi řek ten, co mu prodal tu bouchačku.“

„Jo, já mám jeho materiál ve služebně,“ řekl Carella.

„Tak ti držím palec,“ řekl Danny. „Nemyslím, že si bere tu věc do práce, ale stejně dávej pozor.“

„To dělám vždycky,“ řekl Carella.

„Okej, Steve, řekni mi, jak to dopadlo.“

„Pošlu ti nějakou maličkost poštou.“

„Žádnej spěch,“ řekl Danny a zavěsil.

Ze spisu Manfreda Baala vyplynulo, že asi před třiceti lety přijel do Spojených států z rodného Švýcarska. Teď mu bylo asi sedmačtyřicet a většinu let v nové vlasti proseděl ve vězení. Měl světlé vlasy a modré oči, ale jinak se nepodobal muži, jehož snímky pořídil Alexander Pike v kostele. Špekoun Ollie a Carella se za ním vydali jen proto, že pořád ještě neměli v rukou nic jiného, a možnosti, že Augustin únosce je jen někdo, koho si najal člověk, jemuž Kling ublížil, se pořád nechtěli vzdát. Baalovi Kling ublížil tím, že ho poslal do vězení, a každý o tom věděl. Baal to prakticky vyřvával u soudu, když soudce vynesl rozsudek. Ukázal prstem na Klinga a zařval na celou soudní síň. „Ty! Já tě jednou zabiju, slyšíš? Ty!“ Když ho vyváděli, ječel a kopal, byl to krásný začátek jeho desetiletého pobytu ve věznici v Castleview. Teď už byl venku skoro měsíc a Klinga pořád ještě nezabil; je možné
, že za mřížemi zjihl. Ale Augusta byla unesena v neděli v noci a Baalova hrozba jim to ráno, když jeli na staveniště, zněla v uších hlasitě a jasně. Předtím zavolali do Kaneovy stavební a mluvili s nějakým Di Giorgiem, který jim sdělil, že Baal pracuje na stavbě činžovního domu na Weberově u Desátý; uvidí velikou ceduli, až přijedou blíž, velikou červenou ceduli se slovy Kaneova stavební napsanými žlutými písmeny. Ceduli i stavbu našli snadno, najít Baala bylo už horší.

„Dneska se neobjevil,“ řekl polír.

„Cože?“ řekl Carella. Kolem nich byly samé buchary a vrtačky, jezdili tu šoféři, nákladní auta šaltovala, buldozery před sebou valily hlínu, pneumatická kladiva tloukla do kamene, pneumatické vrtačky koktaly.

„Povídám, že se dneska neukázal,“ křikl polír. „Volal, že je nemocný nebo tak něco?“

„Depák.“

„Máte jeho adresu domů?“

„Kdo, já? Ne, to bych neměl. Ale můžete zavolat do kanceláře, tam ji asi mají. Co ten chlap proved?“

„Kde máte telefon?“ zeptal se Carella.

„Támhle v baráku. Co Baal proved?“

Carella vytočil Kaneovu stavební a zase se ozval Di Giorgio. Di Giorgio řekl, že Baal nevolal ani je, ale že to u nekvalifikovaných dělníků není nic zvláštního; vyrazí večer do města a prostě se neobtěžujou přijít příští den do práce. Adresa, kterou Baal uvedl při nástupu do zaměstnání, byl penzion na Oliverově ulici. Carella si to zapsal a poděkoval mu, pak poděkoval i polírovi, který se ještě jednou zeptal, co Baal provedl.

„Dyž budeme mít štěstí,“ řekl Ollie, „tak něco proved.“

„Cože?“ řekl polír.

Byla v bytě sama. Bylo tam ticho.

Když odešel z pokoje a zamkl dveře, nastražila uši. Hned šla ke dveřím a přitiskla k nim ucho, poslouchala tak, jak jí Bert řekl, že poslouchá on, než vstoupí do podezřelé místnosti. Slyšela, jak se za ním zavřely dveře od bytu a pak s uchem přitisknutým k dřevěným veřejím poslouchala, jestli se kroky zase neblíží, protože ho podezírala ze lsti. Neměla hodinky, sebral jí je, ale počítala do šedesáti a pak zase do šedesáti a znova a ještě, až usoudila, že stojí u dveří a tiskne k nim ucho asi patnáct minut. Celou tu dobu neslyšela nic. Nezbývá jí než předpokládat, že je opravdu a skutečně pryč.

Šatstvo s sebou nevzal.

Co však bylo důležitější, nechal tu i drátěná ramínka na šaty a věšák. Byl pečlivý, instaloval na dveře dva speciální zámky, jakmile se rozhodl, že ji unese; nanejvýš metodická, maximálně úzkostlivá a předvídavá osoba. Zapomněl však, že má co dělat s ženou policajta, a nevšiml si, že dveře se otevírají do pokoje a že panty jsou na Augustině straně dveří. Rychle sundala z věšáku všechno šatstvo a hodila ho do kouta pokoje. Pak přitáhla věšák ke dveřím a ukroutila zahnutou část drátěného ramínka, takže jí zbyl v ruce drát.

Byla připravená pustit se do práce.

Činžovní dům na Třiašedesáté ulici byl barák z červených cihel pokrytý špínou a sazemi starými nejmíň sto let. Měl čtyři poschodí a širokou nekrytou plošinu před hlavním vchodem. Vpravo od zasklených dveří stál muž zachumlaný v tlustém černém zimníku a šále, s rukama v kapsách kabátu, a díval se na ulici. Nezdálo se, že pozoruje Ollieho a Carellu, jak jdou po schodech nahoru, soustřeďoval se na chodník, kde se nic nedělo. Když ale Carella sáhl po klice, hned se ozval. „Co tady chcete?“

„Hledáme Manfreda Baala,“ řekl Carella.

„Tady žádnej Manfred Baal není,“ řekl ten člověk.

„Kdo jste vy?“

„Zdejší domovník. Žádnej Manfred Baal tu nebydlí.“

„Je to veliký blonďák s modrýma očima,“ řekl Carella. „Asi tak osmačtyřicetiletý.“

„Není našinec,“ řekl Ollie. „Švéd nebo tak něco.“

„Švýcar,“ řekl Carella.

„To je prašť jako uhoď,“ řekl Ollie a pokrčil rameny.

„Jó, to je von, Manfred Baal,“ řekl domovník, „ale už tu nebydlí.“

„Věděl byste, kde bydlí?“

„To teda ne.“

„Kdy se odstěhoval?“

„Tak před tejdnem, před deseti dnama.“

„A novou adresu tu nenechal?“

„U mě ne. Možná, že vohlásil na poště, kam se stěhuje, ale řek bych, že to neudělal. Když tu eště bydlel, jakživo nedostal dopis nebo něco.“

„Už jste pronajal jeho bývalý pokoj?“

„Eště ne.“

„Mohli bychom se na něj podívat?“ zeptal se Carella.

„Nač to?“

„Jak se jmenujete, pane?“ zeptal se náhle Ollie.

„Joaah Hobbs,“ řekl domovník.

„Tak v kterým pokoji bydlel Manny Baal, Jonahu?“ řekl Ollie.

„V čtyryadvacítce.“

„Jonahu,“ řekl Ollie, „máte klíč od čtyryadvacítky?“

„Se ví, že mám.“

„Jonahu,“ řekl Ollie, „chcete jít s náma nahoru a otevřít nám tu čtyryadvacítku?“

„Nač to?“

„Protože když nám ji neotevřete, tak ty zatracený dveře vykopnem,“ řekl Ollie.

„Já vám je teda votevřu,“ řekl Hobbs.

Zavedl je do budovy a nahoru do druhého patra, kde odemkl dveře na konci chodby. Pokoj byl skromně zařízený, nalevo od okna postel, vedle ní noční stolek, lampa, židle, prádelník a nad ním zrcadlo. Okno mělo roletu, která byla stažená. Postel nebyla ustlaná. Pokoj byl bez poskvrnky. Carella šel k oknu a roletu vytáhl. Cihlová stěna sousedního domu byla oddělená světlíkem a vzdálená asi pět metrů. V té druhé budově seděla u okna stařena s šálem přes ramena. Když Carella vytáhl roletu, prudce se k němu otočila a podezíravě na něj civěla.

„Ten pokoj se po Baalově odchodu uklidil?“ zeptal se Carella.

„Není to snad na něm vidět?“ řekl Hobbs.

„Je,“ řekl Ollie. „Uklidili jste ho?“

„Uklidili.“

„Tak jo,“ řekl Ollie a šel rovnou do koupelny. Carella otevřel dveře od skříně. Na tyči viselo osm ramínek. Nic víc. Zavřel skříň. V koupelně prohlížel Ollie skříňku s léky.

„Je tam něco?“ zeptal se Carella.

„Stará bačkora,“ odpověděl Ollie a vrátil se do pokoje. „Kdo tady uklízel?“ zeptal se Hobbse.

„Máme uklízečku,“ řekl Hobbs.

„Je tu dneska?“

„Je tu každej den.“

„Kde je teď?“

„Kolik je hodin?“

Ollie se podíval na hodinky.

„Devět pryč.“

„Tak je eště asi ve čtvrtým patře.“

„Chci s ní mluvit,“ řekl Ollie.

Následovali s Carellou Hobbse do čtvrtého patra. Uklízečka byla černoška a jmenovala se Esther Johnsonová. Od začátku rozhovoru s ní bylo jasné, že jí záleží jedině na tom, aby uklidila a nikdo jí při tom nepřekážel; kde bydlí Manfred Baal, ji absolutně nezajímalo. Netrpělivě se snažila vysvětlit detektivům, že o Manfredu Baalovi nic neví, jen mu každý den uklízela pokoj. Ollie jí trpělivě vysvětloval, že ho zajímá právě ten den, kdy u něj uklízela naposledy, a jestli tam náhodou

„Uklízela jsem tam minulý úterý,“ řekla Esther.

„Byl už odstěhovaný?“

„Pokoj byl prázdnej. Řekla bych, že byl odstěhovanej.“

„Něco v prádelníku?“

„Jen normální svinstvo, co za sebou nechávaj muský, když se stěhujou.“

„Jako například?“ řekl hned Ollie. „Právě to svinstvo mě zajímá, paní Johnsonová. Nějaký papíry nebo –“

„Slečno Johnsonová,“ řekla Esther.

„Slečno Johnsonová, odpusť pusinko,“ řekl Ollie hlasem W. C. Fieldse. A hned nato se svým normálním hlasem zeptal: „Nebo starej adresář, nebo třeba kapesní kalendářík.“

„V žádným šupleti nic takovýho nebylo.“

„Ale nějaký svinstvo v nich bylo…“

„To jo. Propiska, jak si vzpomínám, a ňáký drobný v rohu nejhořejšího šuplete, a nějaký kancelářský svorky. Takový věci.“

„A co v koupelně? Něco v lékárničce?“

„Lékárnička byla prázdná. Pamatuju si, že jsem akorát musela pořádně vytřít přihrádky.“

„A v košíku pod dřezem nic?“

„Pár žiletek, takový věci.“

„Jaký takový?“

„Jako použitý žiletky. Dyť to říkám.“

„A co jinýho?“

„Papírový kapesníky. A noviny. Na nic jinýho se nepamatuju.“

„A co ve skříni?“

Esther se podívala na Hobbse. „Mám jim říct vo tom vizourovi?“

„Co je s vizourem?“ zeptal se Ollie rychle.

„Měl tam tucet flašek vizoura,“ řekla Esther. „Je to v pořádku, dyž jim řeknu vo tom vizourovi?“

„Na tom není nic špatnýho, říct jim o tom vizourovi,“ řekl Hobbs.

„Jaký druh vizoura?“

„Všecky možný sorty,“ řekla Esther. „Skotskou, gin, vodku, bourbon, všecky sorty. Aspoň dvanáct flašek to muselo bejt, že jo, pane Hobbs?“

„Přesně čtrnáct,“ řekl Hobbs. „Všechny nenačatý.“

„Ten člověk musel bejt abstinent,“ řekla Esther. „Jakživa sem tu nenašla skleničku, že by byla cejtit alkoholem. Anebo ve vodpadcích prázdnou flašku od vizoura.“

„Čtrnáct neotevřenejch láhví whisky,“ řekl Ollie. „Nechal tu whisky tady?“

„Nechal tady všecky flašky.“

„Myslíte, že je zapomněl?“

„To přece nemoh,“ řekla Esther. „Všecky stály pěkně na dně almary.“

„Nechal po sobě čtrnáct láhví whisky,“ řekl Ollie a podíval se na Carellu. „Nepije a koupí si čtrnáct flašek whisky, a když se stěhuje, nechá je všecky tady.“

„Třeba se chystal pořádat nějaký mecheche,“ řekl Hobbs.

„Proč by pak nechal pití tady?“

„Třeba si to rozmyslel,“ řekl Hobbs a pokrčil rameny.

„Kde je ta whisky teď?“ zeptal se Ollie.

Hobbs a Esther se na sebe podívali.

„No tak, ven s tím,“ řekl Ollie netrpělivě.

„My jsme se o ni s Esther rozdělili,“ řekl Hobbs. „Já jsem si vzal skotskou a tu míchanou a flašku koňaku a –“

„Stačí, seznam nepotřebuju,“ řekl Ollie. „Kde je ta whisky teď? Zbylo z ní něco?“

„Odstěhoval se teprve minulej tejden,“ řekl Hobbs rozhořčeně. „Abyste věděl, já piju jen ve společnosti, a nepadá v úvahu, že bych byl vypil –“

„Kde jsou ty flašky? Chci je vidět,“ řekl Ollie.

Panty byly přelakované. Augusta ulomila z věšáku jeden kolík a snažila se ho použít jako kladívko, s jehož pomocí chtěla odstranit lak. Ale kolík nebyl dost těžký, a ať tloukla do pantu sebevíc, lak se ani nehnul. Neměla potuchu, kolik je hodin, ale zdálo se jí, že tluče do toho jediného pantu už hodiny. Nedostala se ani o kousíček dál a na dveřích byly panty tři; a on řekl, že se vrátí do bytu v půl čtvrté. Vzala věšák, chopila se ho oběma rukama a začala s ním tlouct do prostředního pantu jako palicí. Odloupl se kousek laku.

Najdou se prodejny s lihovinami, které na láhve whisky nebo vína lepí své vlastní etikety. Láhve, které si přivlastnil Jonah Hobbs, měly nálepky obchodu vínem a nápoji pana Mercera na Čtyřicáté ulici nedaleko Stemu. Čtyřicátá ulice byla od domu na Třiašedesáté vzdálená skoro dva kilometry; podle městského měření se dvacet bloků domů rovná přímou čarou zhruba jednomu a půl kilometru. Z jakéhosi záhadného důvodu se prodejny s lihovinami množily daleko divočejším tempem než knihkupectví, takže v okruhu čtyř bloků od domu v Třiašedesáté bylo snad půl tuctu takových prodejen chlastu. Vzhledem k blízkosti tolika možností osvěžení připadlo Carellovi a Olliemu divné, že se Baal obtěžoval chodit pro své zásoby tak daleko, zvláště když neměl v úmyslu je vypít. Něco je už v tom směru napadalo – ještě dřív, než se odebrali do zmíněného obchodu. Majitelem obchodu a zároveň prodavačem v něm byl pan Lewi
s Mercer. Ukázali mu fotku Manfreda Baala a zeptali se ho, jestli se Baal někdy objevil v jeho obchodě.

„Jakpak by ne, je to stálej zákazník,“ odpověděl Mercer.

„Jak dlouho už sem chodí?“

„Pár tejdnů,“ řekl Mercer. „Ale nakoupí toho vždycky moře.“

„Kolik?“

„Přinejmenším litrovku každej druhej den. Někdy víc. Jako jednou přišel a koupil litr ginu a pomerančovej likér. Ten chlap musí pít, až se hory zelenají. Tedy, viděl jsem už větší pijáky, chlapy, který vycvaknou tři čtvrtě litru každej den. Ale to už jsou ožralové, kolem kterejch běhají bílý myšky, víte, jak to myslím? Tendleten si prostě rád dá do nosu, nic víc. Příde sem, pobyde si tu, obejde kšeft a vybírá si – pokaždý jinej druh.“

„V kolik hodin jste říkal, že chodívá?“

„Pokaždý stejně. Ve dvanáct, v půl jedný, tak nějak.“

Ollie se podíval na hodiny. „Pane Mercer,“ řek, „my si myslíme, že si vás vyhlídnul a že vás vykrade.“

„Cože?“ řekl Mercer.

„Ten Baal seděl pro ozbrojený vloupání.“

„Neříkejte!“ Mercer zavrtěl hlavou. „Vypadá jako slušnej člověk.“

„V base sedí i moc slušný lidi,“ řekl Ollie filozoficky, „který zavraždili svý manželky a děti. Pane Mercer, byl pan Baal u vás v obchodě včera?“

„Ne, nebyl,“ řekl Mercer. „Byl tu v pondělí?“

„Byl.“

„Říkal jste, že přichází vobden. To znamená, že přijde dneska?“

„Měl by přijít.“

„Pane Mercer, my bysme si na něho rádi počkali. Máte vzadu nějakej kumbál, kterej bysme mohli použít?“

Manfred Baal přišel do obchodu s lihovinami až v jednu. Šel rovnou k pultu, za kterým stál Lewis Mercer, a otvíral ústa, aby promluvil, když ze zadní místnosti vyběhli Ollie a Carella.

„Policie!“ řekl Ollie a hned si všiml, že Baal má na kabátě dva prostřední knoflíky rozepnuté, Baalova ruka zamířila k otvoru a ve zlomku vteřiny se vynořila s automatickou pistolí Smith & Wesson. Jenže to už Ollie a Carella taky třímali své služební zbraně a Baal zjistil, že se dívá do hlavní dvou policejních osmatřicítek speciál. Usoudil bezpochyby, že v závodech zbraní prohrává, a okamžitě hodil svou pistoli na podlahu.

„Přišel jsem si koupit láhev whisky,“ řekl s mírným anglickým přízvukem. „Zeptejte se pana Mercera. Chodím si sem kupovat whisky obden.“

„My už jsme se ho zeptali,“ řekl Ollie.

„On vám to potvrdí;“ řekl Baal.

„Už nám to potvrdil.“

„A na pistoli mám zbrojní pas,“ řekl Baal.

„Ukažte nám ho,“ řekl Carella.

„Nemám ho u sebe.“

„Pro vosobní potřebu?“ zeptal se Ollie.

„Pro osobní potřebu.“

„Podle zákona máte mít zbrojní pas u sebe pořád. Jestli ho nemáte, dopadne to špatně, je to přestupek proti zákonu vo zbraních.“

„Přesto mě nemůžete obvinit z ozbrojeného vloupání. Já jsem panu Mercerovi nic neřek, přišel jsem si koupit whisky a to je všechno.“

„Dobře; promluvíme si o tom na policejní stanici,“ řekl Carella.

„Nebude to nic jinýho než porušení zákona,“ řekl Baal.

„Tím líp,“ řekl Carella.

Mluvili s ním skoro dvě hodiny.

Lhali až hrůza. A on taky.

„My ten vobchod sledujeme už skoro měsíc,“ řekl Ollie. „Když sme zjistili, že tarn začínáte chodit pravidelně, bylo nám jasný, že něco chystáte.“

„Já jsem si jen kupoval whisky,“ řekl Baal.

„Jistě. Dneska jste si taky jen kupoval whisky?“

„Ano.“

„Tak proč jste měl u sebe tu bouchačku?“

„Žijem v nebezpečným městě. Proto mám povolení nosit pistoli.“

„Manny, lžete, až se vám vod huby práší,“ řekl Ollie. „Seděl ste kvůli vozbrojenýmu vloupání a zbrojní pas dostat nemůžete, kdybyste se stavěl na hlavu.“

„Tak vy o tom víte?“ zeptal se Baal.

„Ste padlej na hlavu nebo co?“ řekl Ollie. „Copak nevíte, co je tohle za revír? Nepoznáváte tuhle místnost? Co s váma kruci je, Manny? Tohle je sedmaosmdesátka a tady pracuje detektiv Kling. Znáte to meno, Manny?“

„Ne, nevzpomínám si,“ řekl Baal.

„To je ten policajt, kerýmu ste před deseti lety vyhrožoval, že ho zabijete.“

„Já sem v životě nikomu nevyhrožoval, že ho zabiju,“ řekl Baal.

„Vyhrožoval ste mu v soudní síni před sto svědkama, sakra,“ řekl Ollie.

„I když jo, tak sem to tak nemyslel,“ řekl Baal.

„Kde jste byl v neděli večer?“ zeptal se Carella.

„Proč to chcete vědět?“

„Potřebujeme to.“

„Já s váma vůbec nemusím mluvit,“ řekl Baal. „Znám svý práva.“

„To by hrálo, abyste je neznal, vy ňoumo,“ řekl Ollie. „Vysvětlovali jsme vám je celou půlhodinu.“

„Znám je.“

„A řek jste, že s náma budete mluvit bez přítomnosti advokáta. Řek jste to, nebo ne?“

„To sem myslel, že se bude mluvit o tom zbrojním pase. Jestli chcete mluvit o ozbrojeným vloupání nebo o něčem, co se stalo tomu detektivovi Klingovi –“

„Copak o tom víte?“ zeptal se Ollie. „O něčem, co se stalo detektivovi Klingovi?“

„Jestli se mu něco stalo, tak já o tom nevím.“

„A co jeho ženě?“

„Cože?“

„Něco se stalo jeho ženě,“ řekl Ollie.

„Já budu mluvit jen o tom zbrojním pasu,“ řekl Baal. „Můžete mě obvinit jedině z přestupku proti zákonu o zbraních. Jestli mi chcete napařit ještě něco jinýho…“

„Co jinýho bysme vám mohli napařit?“ zeptal se Ollie.

„Ozbrojený vloupání. Nebo pokus o vloupání. Cokoli. Já jsem ten kšeft nevyloupil a nemám v úmyslu ho vyloupit.“

„Udělal jste něco detektivu Klingovi?“

„Já už neviděl detektiva Klinga deset let.“

„Aha, tak najednou jste si na něj vzpomněl, co?“ řekl Ollie.

„Jó, teď se na něho pamatuju. Ale jesli se mu něco stalo v neděli, jemu nebo jeho ženě, jak naznačujete, tak vám můžu rovnou říct, že sem trávil neděli večer se svou moc dobrou známou a že jsme šli spolu do kina.“

„Kterápak je ta moc dobrá známá?“ zeptal se Ollie.

„Jmenuje se Henrietta Leineweberová.“

„A asi nám potvrdí, že jste byl s ní?“ řekl Carella.

„Sichr,“ řekl Baal a přikývl.

Bylo za deset minut tři, když odvedli Baala do úřadovny revíru a uvalili na něj vazbu pro porušení odstavce 265.05 trestního zákona, což je přestupek, za který se může dostat tři až sedm let odnětí svobody. Ze všeho nejradši by ho byli vzali do vazby pro pokus o ozbrojené vloupání. A fakticky, kdyby byli měli trpělivost a vydrželi o chvilku déle, byl by Baal pravděpodobně vytáhl bouchačku a řekl: „Ruce vzhůru!“ Ale oni vloupání neočekávali a chtěli ho jen vyslechnout, kde byl v neděli večer, a tak přišli o nečekané zatčení, které je pravou perlou zatýkání. Ještě než zavolali Henriettu Leineweberovou, věděli, že Baal nemá s Augustiným únosem nic společného, ale drželi se normální rutiny a slečna Leineweberová přirozeně potvrdila, že byli s Baalem v neděli večer spolu. A tím to skončilo. S radostí poslali Baala zpátky do basy, protože neměli nejmenší pochybnost, že by byl odpoledne obchod s lihovinami
vyloupil, nebýt toho, že tam byli a čekali na něj, aby si s ním promluvili. Litovali jen, že ho tam nemůžou poslat na delší dobu.

Ve tři čtvrtě na tři to odpoledne byl Baal eskortován do cely předběžného zadržení v suterénu a čekal na převoz do budovy trestního soudu dole ve městě. Augusta mezitím uvolnila všechny tři panty a snažila se vyzdvihnout dveře z rámu.

12

Vyšla do úzké vybílené chodbičky. Zahnula doleva a vešla do kuchyně, taky bíle vymalované a s jediným oknem, kterým na podlahu z umělých bílých dlaždic šikmo dopadala záře zimního slunce. Na protějším konci kuchyně byly lítací dveře, hned vpravo od lednice. Přistoupila k nim, strčila do nich a octla se v bytě, kde všechna bělost končila.

Málem zacouvala zpátky do kuchyně.

Octla se ve svatyni.

Svatyní byl celý ten byt. Na tapetách byla Augusta, Augustou byla pokrytá podlaha, Augusta zdobila strop a Augusta bránila světlu, které by jinak proniklo okny, protože ta byla zakrytá také Augustou. Kamkoli se člověk podíval, nemohl nevidět Augustu. Ta skutečná stála v chodbičce před kuchyní a měla pocit, že se odráží v tisících a tisících zrcadel, v maličkých zrcátkách i velikých, v zrcadlech, která vracela její obraz buď v černobílém provedení, nebo v barevném, v zrcadlech, která ji zachycovala v akci nebo v nehybnosti. Chodbička a obývací pokoj za ní a ložnice na druhém konci předsíně tvořily masívní fotografickou koláž snímků ze všech časopisů, v kterých se kdy objevila, některé pocházely dokonce ze samého začátku její kariéry. Nedalo se odhadnout, kolik výtisků každého časopisu bylo třeba koupit, prohlédnout a nakonec vystřihnout, aby vznikl tenhle kubistický památník. Fotografie byly všude. Už
jen ty na stěnách působily ohromujícím dojmem; byly nalepené tak, aby zakryly každý centimetr volné plochy a podobaly se svislé knize výstřižků, v níž jednotlivé obrázky do sebe zapadaly, přesahovaly se a nenalézaly dost místa. Obrázky pohltily nejdřív stěny a pak začaly požírat stropy a stékaly na podlahu. Augustiny fotografie pádily zběsile nahoře i dole a obklopovaly ji ze všech stran. Byly tu duplikáty, jak si všimla, a některé se opakovaly dokonce třikrát až čtyřikrát, takže představa myriady zrcadel se nebezpečně zmnohonásobovala. Byla tu zrcadla odrážející další zrcadla a Augusta stála uprostřed té vizuálně přebujelé místnosti a náhle zapochybovala, zda vůbec existuje. Napadlo ji, zda ona sama, která tu stojí ve středu vesmíru, v němž Augusta opakuje Augustu, není jen ozvěnou té Augusty z okolních stěn. Celá ta galerie byla natřená šelakem a její lesklý povrch zářil v umělém osvětlení; oko
na fotografii jako by se rozjasnilo, když šla kolem něj, a vlasy mrtvé jako papír, na němž byly vytištěny, jako by se najednou rozechvívaly životem.

V ložnici byla obrovská postel s bílým prostěradlem a přikrývkou a bíle povlečenými polštáři. U jedné stěny stál bílý lakovaný prádelník a u vedlejší stěny židle s bílým potahem. Jiný nábytek v ložnici nebyl. Jen postel, prádelník a židle, holé a bílé na pozadí fotografií, které se rozlézaly po podlaze a po stěnách až na strop.

Najednou ji napadlo, kolik je asi hodin.

Ztratila pojem času, když se hmoždila s těmi dveřmi, ale předpokládala, že může být po poledni. Rozběhla se ke dveřím vedoucím ven, přesvědčila se, že jsou zamčené na bezpečnostní zámek, a vrátila se do kuchyně. Neposkvrněná bělost místnosti na ni zapůsobila jako chladná oáza v planoucí poušti. Přistoupila k telefonu na zdi a všimla si hodin nad ledničkou. Pohled na ně ji šokoval a zastudil jako ostří skalpelu na krku. Vůbec nechápala, že čas utekl tak rychle, ale ručičky na nástěnných hodinách ukazovaly, že je za pět minut půl čtvrté… je to možné; že by hodiny stály? Ale ne, slyšela je tikat, viděla vteřinovou ručičku, která se téměř nepozorovatelně posunovala. Hodiny nestály, ale šly, byly tři hodiny pětadvacet minut a on řekl, že se vrátí v půl čtvrté.

Zdvihla sluchátko z vidlice, čekala na tón, a když se nic neozvalo, netrpělivě jím zatřásla. Položila ho zpátky a znova zdvihla, znova čekala na volací tón. Naskočil právě ve chvíli, když zaslechla, jak se v zámku otáčí klíč. Pustila telefon, sáhla po klice kuchyňského okna, ale to se nedalo otevřít.

Otočila se a běžela ke kuchyňskému stolu, vytáhla zpod něj židli, zvedla ji a rozmáchla se proti oknu, právě když se ozvaly jeho kroky. Sklo se roztříštilo a střepy padaly světlíkem dolů do dvora mezi domy. Už ho bylo slyšet v bytě. Vzpomněla si na jeho varování, ať nekřičí, že ho to rozzuří. Ale to už běžel přes byt k ní. Slíbil jí svatební obřad a konzumaci manželství a podříznutý krk a ona si v tu chvíli nedovedla představit nic hroznějšího. Podříznutý krk!

Vykřikla. Byl už v kuchyni. Neviděla mu do obličeje, dokud ji neodtrhl od okna, nepřitáhl k sobě a vší silou ramene a paže jí nevyťal políček. Obličej měl zkřivený, modré oči rozšířené a vypoulené, ústa rozšklebená. Křičela, ale on ji bil znova a znova a rány byly čím dál tím zuřivější, až dostala strach, že jí přerazí čelist nebo lícní kosti. Potlačila výkřik, který jí bublavě stoupal na rty, ale on ji políčkoval dál a máchal rukou, jako by nevěděl, co dělá, ta ruka jí dopadala na obličej a vracela se k bekhendu, když se ještě potácela pod předešlou ranou. „Přestaňte,“ řekla, „prosím,“ a sotva se odvážila ta slova pronést, aby ho nerozzuřila ještě víc a aby neztratil poslední zbytek sebevlády. Snažila se zakrýt si obličej rukama, ale on jí odtrhl nejdřív jednu ruku, pak druhou, a bil ji dál, až se obávala, že uhodí-li ji ještě jednou, ztratí vědomí. Neomdlela však a záměrně
se zhroutila na zem, aby přerušila déšť ran, krčila se na všech čtyřech se skloněnou hlavou a lapala po dechu. Postavil ji na nohy a rány přestaly. Místo toho ji vyvlekl z kuchyně chodbičkou do obýváku, kde s ní vztekle mrštil zase na zem. Z množství ran jí začal otékat ret. Dotkla se úst, jestli nekrvácejí. On stál ve dveřích a klidně ji pozoroval, svlékl si plášt a úhledně ho složil na opěradlo pohovky. V pokoji. svítila jen stojací lampa, která chabě osvětlovala nalakované obrázky na stěnách, na stropě a na podlaze. Augusta ležela na svých vlastních snímcích jako divoká zvěř s ochranným zbarvením, která doufá, že se ztratí na pestrém pozadí džungle.

„To mělo být překvapení,“ řekl. „Ty jsi ho zkazila.“

O tom, že rozbila okno a volala o pomoc, se nezmínil. Jako už předtím, chtěla ho veškerou mocí přivést zpátky k realitě.

„Radši mě nechte jít,“ řekla, „dokud je čas. I v tomhle všivém městě mě musel někdo slyšet.“

„Chtěl jsem být s tebou, až to uvidíš poprvé. Líbí se ti, co jsem udělal?“

„Někdo oznámí ten křik policii. Přijdou sem, vrazí dovnitř …“

„Je mi líto, že jsem tě uhodil,“ řekl. „Ale varoval jsem tě, že nemáš křičet. Opravdu mě to rozzuří tak, že se neznám.“

„Rozumíte tomu, co vám říkám?“

„Ano, říkáš, že tě někdo musel slyšet.“

„Ano, a budou hledat tenhle byt, a až vás najdou –“

„Na tom přece nezáleží,“ řekl.

„Jak to myslíte?“

„Obřad bude krátký. Než přijdou na to, který byt to je, bude už po všem.“

„Najdou ho dřív, než si myslíte,“ řekla Augusta. „Kuchyňské okno je rozbité. Budou hledat rozbité okno a jakmile na ně zvenku přijdou –“

„Kdo, Augusto?“

„Ti, co mě slyšeli křičet. Naproti je další dům. Viděla jsem ve zdi okna…“

„Ano, to bývala továrna na klobouky. A donedávna tam bydlel nějaký malíř. Ale před šesti měsíci se odstěhoval. Od té doby je podkroví prázdné.“

„Vy mi lžete.“

„Nelžu.“

„Chcete, abych si myslela, že mě nikdo neslyšel.“

„Někdo tě snad slyšel, Augusto, je to možné. Ale opravdu na tom nezáleží. Tak ti říkám, bude to trvat hezkou chvilku, než nás najdou, i kdyby tě byl někdo slyšel. Augusto, líbí se ti, co jsem udělal s tvými fotografiemi? Nebylo to hotové za noc, to víš, pracoval jsem na tom dost dlouho. Líbí se ti to?“

„Proč jste to všechno udělal?“ zeptala se.

„Protože tě miluju,“ odpověděl prostě.

„Tak mě pusťte.“

„Nepustím.“

„Prosím vás! Prosím vás, pusťte mě. Slibuju, že ne –“

„Ne, Augusto, není to možné. Vážně, je to naprosto vyloučené. Nepřipustím, abychom o tom mluvili. Mimoto je už skoro čas na obřad, a jestli tě někdo slyšel křičet, jak říkáš –“

„Jestli mě opravdu milujete…“

„Ovšem že ano.“

„Tak mě pusťte.“

„Proč? Aby ses vrátila k němu? Ne, Augusto. A teď pojď. Je čas, aby ses vykoupala.“

„Já se nechci koupat.“

„V tom článku o tobě –“

„Článek o mně ať veme čert!“

„Říkalo se tam, že se koupeš dvakrát denně. Nekoupala ses od té doby, co jsem tě sem přivedl, Augusto.“

„Říkám vám, že se nechci koupat a dost!“

„Nemáš pocit, že jsi špinavá, Augusto?“

„Ne.“

„Přesto se musíš vykoupat.“

„Dejte mi pokoj!“

„Pro obřad musíš být čistá. Vstaň, Augusto!“

„Nevstanu.“

„Vstaň z té podlahy!“

„Vlezte mi na záda,“ řekla.

V ruce se mu náhle objevil skalpel. Usmál se.

„Jen ho použijte,“ řekla. „Stejně mě zabijete, tak je jedno –“

„Kdybych ho použil teď; nebylo by to příjemné,“ řekl. „Nerad bych ho použil ve vzteku, Augusto. Věř mi, že jestli mě budeš provokovat, udělám to tak, že tě to bude moc bolet. Miluju tě, Augusto, tak mě nenuť, abych ti ubližoval.“

Zírali jeden na druhého přes celou délku pokoje

„Prosím tě, věř mi,“ řekl.

„Ale ať mě zabijete, jak chcete –“

„Nechci mluvit o tom, jak tě zabiju.“

„Říkal jste, že mě zabijete.“

„Ano. Nechci o tom mluvit.“

„Proč? Proč mě zabijete?“

„Za trest.“

„Za trest? Já myslela, že mě milujete.“

„Miluju tě.“

„Tak proč mě chcete trestat?“

„Za to, co jsi provedla.“

„Co jsem provedla?“

„Tohle nemá smysl. Zlobíš mě. Neměla jsi křičet. Polekalas mě.“

„Kdy?“

„Kdy? Teď. Když jsem vešel do bytu. Křičelas. Polekalas mě. Myslel jsem, že někdo –“

„Ano, co jste si myslel?“

„Myslel jsem, že sem někdo vnikl a… a pokouší se ti ublížit.“

„Vždyť mi chcete ublížit vy sám.“

„Nechci,“ řekl a zavrtěl hlavou.

„Chcete mě zabít. Řekl jste, že –“

„Já tě chci teď vykoupat,“ řekl. „Pojď.“ Napřáhl levou ruku. V pravé držel skalpel. „Pojď, Augusto.“

Přijala jeho ruku a on jí pomohl na nohy. Když procházeli bytem, myslela na to, že neměla rozbíjet okno, neměla křičet, neměla udělat jedno ani druhé. S tím člověkem se nedá vycházet jinak, než mu vyhovět, poslouchat všechno, co povídá, přikyvovat, příjemně se usmívat, souhlasit s ním, říct mu, jak je hezkě být v bytě, který je celý polepený jejími obrázky. Hrát o čas, čekat na Berta, až ho objeví, protože oni už na tom přece pracují. Čekat, to je všechno. Trpělivost. Snášenlivost. Nakonec se sem dostanou. Znala ho tak dobře, že věděla, že přijdou.

„Já bych ti tak snadno mohl ublížit,“ řekl.

Neodpověděla. Klidně a bez rozčilování, říkala si. Klidně. Čekej. Nerozčiluj se.

„Je to tak snadné někomu ublížit,“ řekl. „Řekl jsem ti už, že moji matku zabil nějaký vetřelec?“

„Ano.“

„Je to už ovšem dávno. Pojď, musím tě vykoupat, Augusto.“

V koupelně napustil vodu do vany a nalil do ní koupelovou pěnu. Dívala se na bublinky a slyšela ho za sebou. Poklepával ostřím skalpelu o okraj umyvadla.

„Víš, proč jsem koupil tu pěnivou přísadu?“ zeptal se.

„Ano, kvůli tomu článku.“

„Je to pravda, že se ráda koupeš v bublinkách?“

„Ano.“

„Já tě teď’vykoupu,“ řekl.

Se zaťatými zuby snesla na sobě jeho ruce.

13

„Teď když je Baal čistej aspoň v týhle naší věci,“ řekl Ollie, „rád bych se do toho pustil vodjinud, mám to už vymyšlený.“

„Odkud odjinud?“ zeptal se Carella ostražitě.

„Já nevím, kolik máš ty zkušeností se svědkama –“

„Nějaký ano,“ řekl Carella.

„– ale já jich mám za ty leta mraky,“ řekl Ollie, kterému naprosto ušel Carellův tón, „a rád bych ti řek jednu věc, kerou sem se naučil.“

„Co by to bylo?“ zeptal se Carella. Začínal mít Ollieho plné zuby. S Olliem to dopadlo vždycky tak, protože byl rasista, nepořádný, paličatý, nevzdělaný, sprostý, bez smyslu pro humor, bez představivosti… ne, to nebylo pravda. Představivost Ollie měl.

„Svědkům se musí pomáhat,“ řekl.

„Pomáhat?“ opakoval Carella. „Jak to myslíš?“

„Ten Bill Bailey, ať se vrátí domů,“ řekl Ollie. „Co s ním?“

„Je to jedinej svědek, kerýho máme. Viděl auťák zaparkovanej na dvoře, že jo? Že ti to řek?“

„Říkal to?“ odpověděl Carella.

„Okej. Tak, a to je to jediný, z čeho můžeme vycházet, Stevoušku,“ řekl a Carella sebou cukl. „Máme tady toho starýho prďolu, kerej říká, že zamaštěným voknem viděl bílý nákladní auto. Takhle to stojí v tý tvý zprávě, kamaráde, každej si to může přečíst, jo, přesně tak.“

Carella sebou znova cukl, jestli něco, tak Ollie byl teď, když napodoboval W. C. Fieldse, ještě nesnesitelnější. „V tý tvý zprávě,“ pokračoval Ollie už normálním hlasem a ťukal ukazováčkem do papíru se zprávou napsanou na stroji, „starej Bill Bailey, ať se vrátí domů, neví, jakej auták to byl, ví jen, že byl bílej. V našem městě musej bejt stovky všelijakejch velkejch bílejch aut, nemám pravdu?“

„Máš,“ řekl Carella.

„A tady starej Bill Bailey, ať se vrátí domů, potřebuje drobátko píchnout.“

„Ollie, prosím tě, neříkej pokaždý, když se o něm zmíníš –“

„Co nemám říkat?“

„Opakovat titul tý písničky. Není třeba, abys to dělal pokaždý, když se o tom dědovi zmíníš. Budeme mu říkat jen Bill Bailey, souhlasíš? Protože, mám-li mluvit pravdu, už se mi zprotivilo slyšet název tý písničky pokaždý, když se o něm zmíníš.“

„Klídek, Stevoušku, klídek,“ řekl Ollie vlídně. „Ty, Steve, a ostatní hošani tady jste bezva lidi, to ti říkám férově. Ale v tomhle případě vám to nemyslí dost jasně, jak je vidět z toho, že jste starýmu Billovi Baileymu, ať se vrátí domů, vůbec nepomohli. Vy máte Berta Klinga moc rádi, já tomu rozumím. Ale nesmíte připustit, aby vám to pomotalo myšlenky. Myslím to upřímně, Steve. A proto je tak dobře, že dělám na tom případu s váma. Potřebuje jasnou hlavu. Chci říct, Steve, že někdo musí vidět ňákou perspektivu, a to budu asi já.“

„Asi jo,“ řekl Carella a vzdychl.

„Koliks říkal, že je ve městě velkejch bílejch aut?“

„Neříkal jsem nic.“

„Kolik bys řek?“ naléhal Ollie.

„Nemám páru.“

„Hádej!“

„Ollie…“

„V kolik hodin sem vocuď vodešel dneska vodpoledne, věděl bys to?“ zeptal se Ollie.

„Ollie, buď tak laskav a nevyslýchej mě, jako kdybych byl podezřelej,“ řekl Carella. „Jestli mi máš co říct, tak to řekni rovnou a nedávej mi záměrně otázky, který vedou –“

„Vážně chceš říct, že si nepamatuješ, v kolik sem vodpoledne vodešel?“

„Mohlo být asi půl čtvrtý,“ řekl Carella a zase si vzdychl. „Správně. Víš, kam sem šel?“

„Kam jsi šel?“

„Šel sem na Ansleyovu, tam, co sou všecky ty autosalóny. Trvalo mi to deset minut, než sem tam došel. Vlez sem do každýho, to trvalo dalších dvacet minut, a ještě dvacet minut, než sem došel zase sem…“

„Ollie, já tvůj časovej rozvrh nepotřebuju.“

„Víš, proč sem šel do těch autosalónů, Steve?“

„Proč?“

„Pro tohlenc,“ řekl Ollie, zdvihl ze země svou aktovku a postavil ji doprostřed Carellova stolu. „A teď ti, hošánku, povím, abys nemusel hádat, co je v tý tašce tady na stole přede mnou,“ řekl Ollie. „V týdlenctý taštičce je vzácná sbírka prospektů, jo, jo, s fotografiema všech druhů dodávek a náklaďáků, který vyráběj hlavní americký a zahraniční firmy, abys věděl. Mám tady v tý tašce miliony vobrázků, každej jinej. A víš, co s těma vobrázkama udělám, Stevoušku?“

„Tuším to,“ řekl Carella.

„Ukážu je starýmu Billu Baileymu, ať se vrátí domů,“ řekl Kolie

Alexander Pike měl taky nějaké fotografie.

Přišel do služebny odpoledne v 16.17, přesně tři minuty potom, co si Ollie odešel pohovořit se starým Billem Baileym, co se má vrátit domů. Carella se mu mimochodem zmínil, že Bailey chodí do práce až v deset večer a Ollie mu bleskurychle oznámil, že už volal R & M jídelnu (jméno vyčetl z Carellovy zprávy, ano prosím) a tam mu řekli Baileyho adresu domů. A teď přišel do služebny Pike. A Pike měl taky nějaké fotografie.

„Ještě jsem měl jednu ruličku ve foťáku,“ řekl. „Dal jsem ji tam v neděli večer, zapomněl na ni a zrovna tenhle foťák jsem použil dneska ráno. A ráno jsem tu ruličku dodělal. Chápete, co jsem zatím říkal?“

„Chápu,“ řekl Carella.

„Dneska odpoledne jsem tu ruličku vyvolal. Protože to; co jsem fotil ráno, bylo na objednávku, víte, a musel jsem udělat kontakty, abych mohl –“

„Ano, rozumím,“ řekl Carella.

„Dobrá, a první fotka na ruličce, na té, která byla v aparátě a na kterou jsem zapomněl, byla ta, kterou udělal Kling v neděli večer.“

„Kling?“

„Ano. Poprosil jsem ho o to. Je to obrázek mě a Augusty.“

„Aha,“ řekl Carella trpělivě.

„Fotil to v hotelové hale.“

„Ano.“

„Přímo v otáčecích dveřích.“

„Ano.“

„V aparátě byl objektiv padesát milimetrů a Kling to vzal s bleskem. Proto má obrázek takovou hloubku. Jinak by pozadí za mnou a Augustou mohlo být ve tmě.“

„Chápu, ano,“ řekl Carella a přikyvoval.

„Zkrátka koukal jsem se na ty kontakty lupou, snažil jsem se uhádnout, které si vyberou pro tisk, a viděl jsem tu fotku, kterou udělal Kling. Tu, co jsem na ní s Augustou. Mohl stát při fotografování tak asi metr od nás. A hned za náma je nějaký mužský, který přichází těmi otáčecími dveřmi v pozadí. Je nádherně osvětlený, vidíte ho jako za dne. Byl mi povědomý, pane Carello. Tak jsem ten obrázek zvětšil a to se rozumí, je to on.“

„Jaký on?“ zeptal se Carella.

„Ten, co seděl v kostele a pozoroval svatební obřad. Blonďák se světlýma očima.“

„Mohl bych se podívat na tu zvětšeninu, prosím?“ řekl Carella.

„Samozřejmě,“ řekl Pike, otevřel velkou obálku, vytáhl z ní lesklý černobílý snímek velikosti 50 x 20 centimetrů a položil jej na stůl před Carellu. V popředí snímku byl zářící Pike s Augustou a v pozadí neznámý světlovlasý muž, který zřejmě právě přišel otáčecími dveřmi. Snímek ho zachytil, jak se odvrací od fotoaparátu a zvedá ruku k obličeji, jako by si ho chtěl zakrýt.

„To je on,“ řekl Carella.

„Vidíte tu ruku?“ řekl Pike. „Má na ní prsten. Na všech snímcích, co jsem dělal v kostele, měl ruce složené v klíně a prsten nebylo vidět. Fakticky nebyly vidět ani ruce, až na dvě fotky, které jsem dělal v kostele přes něj, ale bylo to zleva a pravá ruka nemohla být vidět, jsou na nich jen obě ruce sepnuté na tmavém kabátě a proti objektivu je jen ta levá. Chci říct, pamatujete se na ty obrázky?“

„Ann, pamatuju.“

„Ale ten prsten je vidět na tom obrázku, který udělal Kling, a mě napadlo, že nebude škodit, když ho zvětším, tak jsem se do toho pustil a zvětšil ho tak, jak to šlo, aby nebyl rozmazaný. Ten druhý, co jsem pak udělal, je zrnitý, není na něm nic vidět. Ale tenhle je povedený.“ Sáhl do obálky a vytáhl další stejně lesklý snímek stejné velikosti. „Máte asi lepší oči než já,“ řekl, „ale i já přečtu, co je na prstenu.“

Carella se podíval na fotografii. Byla to pozoruhodně ostrá zvětšenina prstenu pořízeného k ukončení vysokoškolského studia. Kámen uprostřed měl mnoho plošek a byl světlý, pravděpodobně to byl ametyst, zasazený do masívního rámu prstenu. Na kroužku kolem kamene byla vyryta slova RAMSAYOVA UNIVERZITA.

„To je tady u nás ve městě, že?“ řekl Pike.

„Ano,“ odpověděl krátce Carella a podíval se na hodiny. Bylo skoro půl páté. Bez dalšího slova Pikeovi si přitáhl telefon.

Starý Bill Bailey, ať se vrátí domů, byl ještě starší než Ollie očekával. Je třeba říct, že sotva se na něj podíval, zapochyboval o jeho užitečnosti. Stačil jediný pohled na jeho okuláry a bylo jasné, že je slepý jako slepýš. Ollie ukázal odznak a požádal, jestli smí dovnitř. Byt páchl kočičími výkaly, což bylo divné, protože kolem dokola se nevyskytovala žádná kočka.

„Detektiv Carella mi říkal, že ste v neděli pozdě v noci viděl na hotelovym dvoře bílej nákladák…“

„Je to tak, viděl,“ řekl Bailey.

„Já sem teďka tady, pane Bailey, abych se zeptal, jestli byste mi pomoh zjistit, jakej náklaďák to byl.“

„Já už jsem to tomu druhýmu detektývovi řek… jak říkáte, že se jmenuje?“

„Carella.“

„Správně, Carella. Už jsem mu řek, že nevím, jakej to byl náklaďák.“

„Tak abyste věděl, pane Bailey,“ řekl Ollie a otevřel aktovku, „já mám náhodou pár vobrázků náklaďáků. Náklaďáků různejch velikostí a myslel sem si, že byste se na ně moh mrknout a říct, jestli je vám někerej povědomej. Podíváme se, jestli bysme nenašli takovej, jakej tu byl tenkrát, okej?“

„Okej.“

„Sou to prospekty vod všech výrobců, tak si je prolistujem, okej? Jesli náhodou nepřídeme na ten náklaďák, co tu byl v neděli v noci.“

„Okej,“ řekl Bailey.

„Senzace,“ řekl Ollie. „Začneme hned tuhle s těma, tohle je kompletní řada pikapů od Forda. Tyhle dva na první stránce – byl by to ten, co ste ho viděl?“

„Ne, takhle vůbec nevypadal,“ řekl Bailey.

„Čím byl jinej?“

„Neměl vodevřenej zadek. To nebyl takovej typ náklaďáku.“

„Chcete říct, že neměl korbu?“

„Tohlento místo vzadu.“

„Správně, to je korba.“

„Jo, tak tohlento neměl.“

„Okej,“ řekl Ollie, „tak dáme pikapy stranou a podíváme se na jiný prospekty. Jak si myslím, velkej tahač to nebyl, pane Bailey, to, co ste viděl?“

„Kdepak, nic tak velikýho.“

„Dobrá. Poďte se podívat na tenhle prospekt General Motors, voznačenej Autobusové šasi Chevy.“

„Autobus to nebyl,“ řekl Bailey.

„No, mně je jasný, že to nebyl školní autobus jako tenhle žlutej na obálce…“

„Autobus v žádným případě.“

„Jenže koukněte, tuhle vevnitř máte i menší modely,“ pokračoval Ollie. „Tendle se menuje Suburban a vejde se do něj devět harantů…“

„Ne, ten můj byl větší.“

„A co tendleten, sportovní mikrobus pro dvanáct?“

„Větší než tenhle.“

„Heleďte, sme my vůbec na správný stopě? Nebyla to ňáká dodávka? Jakej druh náklaďáku to byl? Dalo by se tomu říct dodávka?“

„Pikap to nebyl, to vím určitě. Byl to náklaďák uzavřenej ze všech stran.“

„Jako dodávka?“

„Když myslíte, že se tomu tak říká,“ připustil Bailey.

„V prospektech se tomu tak říká. Výrobci tomu tak řikaj. Dodávka.“ Ollie vzal do ruky jiný prospekt. „Koukněte se na tyhle. Dodávky Dodge pro živnostníky. To je to, vo čem mluvím. Tak ňák to vypadalo?“

„Jo, ale ne docela.“

„Mělo to posuvný boční dveře?“

„Já to viděl jen zezadu.“

„Tuhle máte eště jednu fotku. Má to dveře taky vzadu. Měl ten váš, co ste ho viděl, dveře vzadu?“

„Myslím, že měl.“

„Ale jistej si nejste?“

„Byl bílej, tím sem si jistej. A větší než tenhle.“

„Větší než tenhleten?“

„Jo.“

„Ale byl to dodávkovej vůz, jak sme vo tom teď mluvili?“

„Jo, myslím, že to byla ta dodávka.“

„Bašta, pane Bailey, už to skoro máme. Ale já tu mám eště fůru prospektů, nemusíte kvapovat, pane Bailey, my potřebujem –“

„Já nekvaltuju,“ řekl Bailey.

„Dobrý, dobrý,“ přisvědčil Ollie. „Tadyhle máte další dodávky od Forda, Econoline jim řikaj. Ta vaše dodávka byla bílá, říkáte – tuhle máte bílou kurýrní dodávku. Vypadala ta, co ste ji viděl, takhle?“

„Nevypadala,“ řekl Bailey.

„No a co tohlenc?“ řekl Ollie. „Tenhle prospekt s dodávkama Chevy. Tady je jedna bílá hned na vobálce. Co vy na to?“

„Ne,“ řekl Bailey.

„Mlíko a pečivo se vozí v podobnejch. Vy ste povídal detektivu Carellovi, že to vypadalo na mlíkařskou nebo pekařskou dodávku…“

„Nebo přijeli s prádlem. Myslel jsem si, že třeba patří nějaký prádelně.“

„Ty vypadaj taky takhle,“ řekl Ollie.

„Jo, ale ten, co jsem ho viděl v uličce, takhle nevypadal.“

„A tenhle na další stránce? Je vo chlup větší než ten na tý první.“

„Ne, ten co sem ho viděl, tak velikej nebyl.“

„Okej, tak dem dál. Tady je jedna menší dodávka.“

„Tahle oranžová?“

„Jo, ta,“ přitakal Ollie.

„Ta, co sem viděl, byla bílá.“

„Já vim, ale teď nejde vo barvu. De nám vo velikost a tvar kastle.“

„Ne, takhle nevypadala.“

„No, a byla to Chevy?“

„Nevím, nejsem si jistej.“

„Tak se mrkněte na tyhle,“ řekl Ollie a obrátil poslední stránku prospektu. „Tady vidíte, jak se dá Chevy všelijak vybavit. Tohle je třeba pro firmu, kerá prodává protipožární zařízení, tady zase –“

„Tahle,“ řekl Bailey. „Takhle vypadal ten nákladák.“

„Tohleto?“

„Ne, to druhý. Tady dole. Takhle nějak vypadal.“

„Tady?“ zeptal se Ollie a ukázal na fotografii.

„To je on,“ řekl Bailey.

Dívali se na obrázek bílého vozu s červenými světly hned nad předním sklem a na kapotě. Vůz měl uprostřed kolem dokola červený pruh a na něm, na kapotě a na bocích bílými písmeny slovo POHOTOVOST. Text nalevo od fotografie sděloval, že jde o Chevy Step-van King, vybavený elektrickými přístroji první pomoci, jaké jsou na ambulanci ve většině nemocnic. Pojme čtyři pacienty na nosítkách.

„Takže zatracená sanitka!“ řekl Ollie.

Živůtek šatů se mezi čtvercovým výstřihem a zvýšeným pasem zapínal na šest knoflíčků. Šaty byly bavlněné a zdobené řadami nabírané bílé krajky, další krajka byla na manžetách širokých rukávů. Augustiny tiziánové vlasy korunoval závoj z umělého hedvábí, v ruce držela kytici rudých růží. Oblékl ji on, neobratně zápasil s jemnými kalhotkami lemovanými kraječkou a s podprsenkou, navlékl jí prolamovaný modrý podvazkový pás, upravil závoj na hlavě a nakonec jí obřadně podal kytici. Pak ji bosou odvedl do obývacího pokoje a požádal, aby si sedla na pohovku naproti němu. Usedla a na jeho pokyn sevřela kytici oběma rukama, držela ji na klíně a dívala se přímo před sebe, ani nalevo, ani napravo, jen dopředu. On se postavil před ni ve vzdálenosti asi jednoho a půl metru a začal mluvit.

„Jsme tu jako svědkové,“ řekl, „my sami dva, jsme svědky této svátosti, jsme svědky. Ty a já, muž a žena a nevinně spící dítě jsme svědky. Jsme svědky aktu, který jsme viděli, který jsme viděli. Já jsem ji viděl už dřív, ano, byl jsem jejím svědkem už dřív. Viděl jsem fotografie, ano, ona to věděla, byla slavná modelka, mívala růže u dveří, růže od neznámých lidí, často přicházely bez upozornění. Viděl jsem její fotografie, ano, byla slavná, viděl jsem ji také, jak se obléká, byl jsem někdy svědkem – dveře ložnice byly dokořán otevřené, byla ve spodním prádle, ano, byla velice krásná, byl jsem toho svědkem, ale nikdy nahou, takhle nikdy, das Blut, ach!“

Potřásl hlavou. Ačkoli Augusta neuměla německy, okamžitě porozuměla slovu B 1 u t. Opakoval to slovo anglicky, nepřestával potřásat hlavou a upíral oči na růže v Augustině klíně.

„Krev. Tolik krve. Všude. Na podlaze, na jejích nohách, nackt und offen, chápete? Má vlastní matka, meine Mutter. Takhle se ukazovat, ale je to už tak dávno, musíme zapomenout, nein? A buďme spravedliví, byla už mrtvá, víte, prořízl jí hrdlo, víte, odpusťme jim jejich hříchy, nevědí, co činí. Jenže tolik krve… tolik! Tak strašně ji pořezal, ano, ještě předtím, než ji řízl do krku, byla tak… tolik ran… byla… všude, kam sáhla, byla krev. Prchala před ním, víš. Dotýkala se stěn, psacího stolu, a dveří od skříně, a židlí, všude byla krev. Křičela. Ach, ach, zacpával jsem si uši rukama. Křičela zas a znova. Prosím, prosím! Bitte, bitte, kde je otec, že dovolil, aby se jí to stalo, kde? Všude, kam se podívám, je krev. Nohy má roztažené, když vejdu do ložnice, má krev na vnitřní straně nohou, nestyda, jako laciná děvka mu dovolila, aby jí to udělal? Proč to dovolila, proč? Se mnou byla vždycky tak op
atrná, samozřejrně, vždycky tak upejpavá a cudná – no tak, Klausi, nesmíš být v ložnici, když se oblíkám, nesmíš pokukovat po vlastní matce! Teď běž, hezky běž jako hodný chlapec – spodničky a krajky a jednou jen v kalhotkách, nahoře nic, voněla parfémem. Tolik jsem se tě chtěl ten den dotknout, Augusto, ale jsem samozřejmě příliš malý – ty jsi taky malá, Augusto, tvých prsou. Vlastně jsi mě zklamala, nevím proč se obtěžuju láskou k tobě, když se tak ochotně dáváš jinému. Ach ne, je to už tak dávno, nein? Odpusť a zapomeň, co se stalo, stalo se, dneska jsme tady, abychom to všechno změnili, jsme tu dneska jako svědci.“

Najednou se usmál a podíval se přes růže přímo Augustě do tváře. „Johanno, má lásko,“ řekl, „dneska jsme tu, abychom se dali oddat, ty a já, oslavíme svou svatbu. Jsme tady, abychom posvětili svazek, který uzavřeme, jsme tu jako svědci a zahladíme stopy. Toho druhého, chci říct. Tvého svazku s jiným, my je zahladíme, Johanno, zapomeneme na ostudné divadlo – proč jsi svolila, aby ti to udělal?“ vykřikl a hned dodal: „Promiň mi, Augusto,“ šel k pohovce, na níž seděla, odejmul jí kytici z rukou a odložil ji na podlahu. Pak před ní poklekl, vzal obě její ruce do svých a řekl prostě: „Beru si tě za manželku, beru si tě, abys byla moje.“

Pak jí políbil ruce, nejdřív jednu a pak druhou, vstal, pomohl jí z pohovky a odváděl ji do ložnice.

Rektorovi Ramseyovy univerzity bylo hodně přes šedesát. Přišel z univerzity v Bostonu a byl ve funkci teprve od začátku září. V žádném případě nemohl poznat někoho na fotografiích, které mu Carella ukázal, ale zdvořile si je prohlédl, zavrtěl hlavou a navrhl Carellovi, aby se podíval do starších univerzitních ročenek, které se vedly už od založení univerzity. Zazvonil na sekretářku a ta zavedla Carellu do knihovny, kde byly ročenky uloženy.

„Jde o vraždu nebo něco takového?“ zeptala se sekretářka. Byla to čiperná blondýnka mezi dvaceti a třiceti a měla na sobě sukýnku, kterou Carella pokládal za poněkud krátkou pro akademické prostředí.

„Ne, nejde o vraždu,“ řekl.

„A o co tedy?“

„Běžná kontrola,“ řekl.

„Ach tak,“ řekla se zjevným zklamáním. „Myslela jsem, že bude nějaké vzrůšo.“ Afektovaně pohodila hlavou a odklapala na vysokých podpatcích přes celou délku knihovny. Carella v místnosti s jejich ozvěnou osaměl.

Vědět, jak je ten člověk přesně starý, by mu práci usnadnilo, ale on to ovšem nevěděl. Podle fotografií ho odhadoval na sedmadvacet až třicet let. Obvyklý věk, kdy američtí studenti končí univerzitní studia, je dvaadvacet, a děje se to dvakrát do roka, v lednu a v červnu. Carella nechtěl ztrácet čas. Od té druhé možnosti – třicet let – odečetl dvacet dva a vyšlo mu osm. A tak začal u ročenek vydaných před osmi lety. Našel je na regálech, které mu rektorova sekretářka předtím ukázala, a vytahal jak ty lednové, tak ty červnové. Začal s lednovou, pomalu jí listoval s vědomím, že ten člověk mohl před osmi lety vypadat docela jinak; nesmí ho propást jen proto, že pospíchá. V lednové ani v červnové ročence nenašel nikoho, kdo by se mu podobal, a tak se dal trpělivě do práce nad dalšími ročenkami stále blíž současnému datu.

Bylo mu jasné, že se možná bude muset prokousat celkem šestnácti ročenkami – dvě vydání ročně za osm let dělících tehdejšího absolventa od muže, kterému teď může být od pětadvaceti do třiceti. Carella byl odhodlaný prozkoumat všech šestnáct ročenek, a jestli ho v nich nenajde, prohlídnout ty zatracené ročenky na regálech všechny do poslední. Ale jak se ukázalo, stačilo mu strávit v univerzitní knihovně půl hodiny.

Jmenoval se Klaus Scheiner. Dostudoval před šesti lety, takže mu teď je osmadvacet, neodhadli to nakonec špatně. Byl členem univerzitního pěveckého souboru a voleným členem Čestné společnosti, v prvním roce ho dokonce zvolili do studentského klubu Phi Beta Kappa a byl předsedou Německého klubu. Jak je v některých univerzitních ročenkách zvykem, následovalo po seznamu Scheinerových studijních výsledků dvojverší, jež znělo takto:

Klaus je pedant, nečich k vínu, jde studovat medicínu.

V ruce držel skalpel.

Chtěl se s ní milovat a nepodařilo se mu to. Vstal rozzlobeně z postele a řekl: „Oblékni si prádlo! Jsi děvka? Jsi?“ A pozoroval ji, jak si nadzvedá dlouhé svatební šaty a natahuje si bílé, kraječkami lemované kalhotky, jediný kus oděvu, který si předtím na jeho přání svlékla.

„Nemusíš se namáhat s odpovědí,“ řekl. „Já vím, co jsi, vím to už dávno.“

Mlčela.

„Asi jsem tě zklamal?“ řekl. „Takovou jako ty, co poznala tolik mužů. Asi jsem tě neuspokojil.“

Stále mlčela.

„Poznala jsi už takové, jako jsem já?“ zeptal se. „Máš zkušenosti, poznala jsi jiné muže, kteří taky nemohli?“

„Chci, abyste mě pustil.“ řekla.

„Odpověz! Poznala jsi muže, jako jsem já?“

„Nechte rně odejít, prosím vás! Dejte mi klíč k hlavním dveřím a –“

„Určitě jsi poznala hezkou řádku mužů, kteří mají zdravotní potíže jako já. Je to čistě zdravotní problém, jednou půjdu k doktorovi, předepíše mi pilulku a zmizí to. Já jsem taky byl skoro doktor, víš o tom? Byl jsem členem Phi Beta Kappa na Ramsayově univerzitě, vědělas to? Ano, začal jsem tam studovat, volený člen klubu Phi Beta Kappa. Ano, a přijali mě na jednu z našich nejlepších lékařských fakult. Ano, studoval jsem tam dva roky. Chceš vědět, co se stalo? Chceš vědět, proč dnes nejsem doktor? Mohl jsem být doktor, abys věděla.“

„Chci odejít,“ řekla. „Dejte mi ten klíč, prosím.“

„Augusto, mluvíš nesmysly,“ řekl. „Nemůžeš odejít. Nikdy neodejdeš. Já tě zabiju.“

„Proč?“

„Už jsem ti řekl proč. Chceš vědět, co se stalo na lékařské fakultě, Augusto? Chceš vědět, proč mě z ní vyloučili? Zohavil jsem mrtvolu,“ řekl. „Zohavil jsem mrtvou ženu. Skalpelem.“

Věděli, že z Ramsayovy univerzity šel na medicínu, a věděli, že vůz, který parkoval na zadním dvoře hotelu, byla sanitka. A tak ze všeho nejdřív prošli všech pět telefonních seznamů města a hledali MUDr. Klause Scheinera.

Klaus Scheiner nebyl ani v jednom.

Podívali se tedy na hodiny ve služebně, sedli si k telefonům a začali obvolávat všechny, doslova všechny nemocnice ve městě. Byl jich pěkný počet, ale zavolat se muselo do všech, protože Klaus Scheiner studoval na lékařské fakultě a tu noc, kdy došlo k únosu, řídil sanitku. Předpokládali, že pracuje v některé nemocnici a že tam budou mít v kartotéce jeho adresu. Nic jiného nechtěli, ani nepotřebovali, jen tu adresu. Jakmile a jestli ji dostanou, mají vyhráno. Ale aby adresu dostali, pokud vůbec existuje, a pracuje-li Scheiner skutečně v některé nemocnici, znamená to telefonovat. A telefonování zabere hodně času. Kling se telefonování nezúčastnil.

„Haló,“ řekl Willis do telefonu, „tady je detektiv Willis z 87. pátrací skupiny. Hledáme…“

„Člověka, který se jmenuje Klaus Scheiner,“ řekl Meyer do telefonu. „Mohl by být…“

„Doktor,“ řekl O’Brien, „nebo možná…“

„Souvisí s nemocnicí nějak jinak,“ řekl Carella.

„Je to Scheiner,“ řekl Parker. „Já vám budu hláskovat jeho jménó. Es Cé…“

„Há… E…,“ řekl Delgado. „L… En…,“ řekl Hawes. „E… Er,“ řekl Ollie.

Kíing přecházel sem a tam, poslouchal a díval se. A čekal.

Couvala před ním.

Blížil se k ní se skalpelem v ruce. Byl mezi ní a dveřmi. Postel stála uprostřed pokoje, couvala k ní a pak vylezla na matraci a zůstala stát v prostředku postele, připravená skočit na podlahu, na opačnou stranu než tu, z které se blížil.

„Varuju tě, nedělej to!“ řekl.

Neodpověděla. Pozorovala ho, číhala na jeho pohyb, připravená ke skoku. Použije postel jako bariéru mezi nimi. Přiblíží-li se k ní od dveří, zprava, seskočí na zem zleva. Jestli vyleze na postel a bude se snažit ji přejít, oběhne ji na druhou stranu. Postel musí zůstat mezi nimi jako hradba.

Napřáhl k ní ruku se skalpelem a zdálo se, že dosáhne přes postel, ale ona seskočila z postele pryč od něho, příliš pozdě si však uvědomila, že ten pohyb byla lest. Blížil se kolem postele a na to, aby vymanévrovala ke dveřím, bylo už příliš pozdě. Zacouvala do kouta, ale on byl blízko.

Nikdy nezapomene na zvuk vykopnutých dveří, nezapomene na jeho šokované oči, když pochopil, a na to, jak prudce odvrátil hlavu. Viděla kolem něho na hlavní dveře, viděla, jak se zámek prolomil dovnitř a do pokoje vrazil Steve Carella, za ním neobyčejně tlustý chlap a nakonec Bert – a skalpel se zvedl do výše, skalpel se blížil k ní.

Všichni třímali pistole, ale jediný, kdo vystřelil, byl ten tlustoch. Steve a Bert jen stáli, civěli do pokoje, viděli skalpel v jeho ruce, viděli ji ve svatebních šatech, jak se krčí v koutě, viděli skalpel blížící se k jejímu obličeji – zohavil jsem mrtvolu ženy – a tlusťoch, který okamžitě pochopil situaci, namířil pistoli a z ústí hlavně vyšlehly dvě rány.

Teprve později si uvědomila, že tlusťoch byl z těch tří jediný, komu nezáleželo na ní. A zapřisáhla se, že se nikdy nezeptá Steva ani Berta, proč nevystřelili oni, proč nechali Špekouna Ollieho, aby napumpoval dvě rány do muže, který se ji chystal podříznout.

WEEKS: Právě jsme vás seznámili s vašima právama a vy ste nám právě řek, že ste rozuměl a že si nepřejete advokáta, až nám budete říkat, vo co tady vůbec de. Chci jen, abyste chápal jedno, vy grázle; že vám nehrozí smrt, doktor říká, že se z toho vylížete. Takže nechci mít ňáký maléry potom, chci mít černý na bílým, že nikdo neřek, že umřete nebo něco takovýho. Že sme vás přinutili, abyste se přiznal jen proto, že umřete, nebo něco podobnýho.

SCHEINER: To je pravda.

WEEKS: Proto tu máme zapisovatelku, aby stenografovala všechno, co nám budete chtít říct.

SCHEINER: Co chcete vědět?

WEEKS: Proč ste unes paní Klingovou?

SCHEINER: Protože ji miluju.

WEEKS: Jo, tak vy ji milujete? Pro kristapána, dyť ste ji chtěl zabít, dyž sme –

SCHEINER: Sebe taky.

WEEKS: Vy ste chtěl zabít taky sebe?

SCHEINER: Ano.

WEEKS: Proč?

SCHEINER: Když bude ona mrtvá, jaký smysl by mělo, abych žil?

WEEKS: Člověče, nezdá se vám, že ste se dočista zcvoknul? Dyť ste ji chtěl zamordovat vy!

SCHEINER: Z trestu za to, co provedla.

WEEKS: A co provedla?

SCHEINER: Dovolila mu.

WEEKS: Tak vona mu dovolila? Vy zatracenej blázne, došlo vám vůbec, že ste zatracenej blázen? Jak ste věděl, v kerým sou hotelu?

SCHE1NER: Šel jsem za nimi z kostela.

WEEKS: Na recepci ste byl?

SCHE1NER: Ne, čekal jsem na ně dole.

WEEKS: Celou dobu, co trvala recepce?

ScHE1NER: Ano. Až na to, když jsem odešel zaparkovat sanitku.

WEEKS: Kdy to bylo?

SCHEINER: Kolem jedenácté to, myslím, bylo. Odjel jsem s ní do uličky za hotelem. Potom, co jsem zjistil, kde je zadní dvůr.

WEEKS: Co pak?

SCHEINER: Pak jsem se vrátil zase do hotelu, protože dveře z uličky byly zamčené. Tamtudy jsem nemohl. A zrovna jsem procházel otáčecími dveřmi, když jsem je viděl, jak tam stojí, přímo přede dveřmi – fotografoval ji ještě s nějakým mužským. Otočil jsem se a šel jsem k telefonním budkám.

WEEKS: Jak ste zjistil, v kerým pokoji sou?

SCHEINER: Zdvihl jsem sluchátko domácího telefonu v hale a zeptal se. WEEKS: Vidíte? Vidíte, jaký sou? Přijdete si do hotelu, zeptáte se, v kerým pokoji bydlí pan Takatak, a voni vám to řeknou. Pokud to není ňáký velký zvíře. Jak ste se dostal do pokoje, Scheinere?

SCHEINER: Použil jsem jednu lamelu ze žaluzie.

WEEKS: A jak to příde, že to dovedete? Co vlastně ste, lupič?

SCHEINER: Ne, ne, jezdím s ambulancí.

WEEKS: Tak jak ste na tohle přišel?

SCHEINER: Přečetl jsem si to v knížkách.

WEEKS: A naučil ste se, jak vypáčit dveře, co?

SCHEINER: Naučil jsem se, jak dveře otevřít tím, že se odstrčí zámek. WEEKS: To je vypáčení.

SCHEINER: Já nevím, jak tomu vy říkáte.

WEEKS: Ale udělat to dovedete a šikovně, že jo, vy debile! Copak ste nevěděl, že v tom pokoji je policajt? Moh vám ustřelit palici, hned jak ste ji strčil do dveří!

SCHEINER: Já jsem si nemyslel, že bude mít ve svatební den s sebou pistoli. A byl jsem připravený.

WEEKS: Nač?

SCHEINER: Zabít ho.

WEEKS: Proč?

SCHEINER: Protože mi ji ukradl.

Posadili Klinga s Augustou do taxíku a pak šli na hamburgery a kávu. Špekoun Ollie Weeks si objednal šest hamburgerů a celou dobu, co se cpal, ani nemukl. Spořádal těch svých šest a vypil tři kávy, než Carella a Meyer dojedli to, co si objednali, pak se opřel v boxu o červenou koženku, říhl a řekl: „Ten chlap je šáhnutej, až bůh brání. Byl bych s tím hotovej dřív, dybysme neměli co dělat s magorem. U magorů je těžko vědět, co je zrovna napadne.“ Znova říhl. „Vsadil bych se, že naše Gusti na to hned tak nezapomene.“

„Asi ne,“ řekl Meyer.

„Jestlipak jí vlez pod sukni,“ řekl Ollie.

„Ollie,“ řekl Carella sotva slyšitelně, „na tvým místě bych takový otázky nevyslovoval. Nikdy, Ollie. Rozumíš mi?“

„No jó,“ řekl Ollie.

„Nikdy v životě,“ opakoval Carella.

„I to se ví, jen klídek, jo?“ řekl Ollie. „Já si asi dám eště jednoho hamburgera. Nemáte chuť eště na jednoho?“

„Víš to určitě, žes mi rozuměl?“ zeptal se Carella.

„Že váháš,“ řekl Ollie. Přivolal servírku a objednal si ještě jednoho hamburgeru, a dokud ho nedostal, mlčel. Spolykal ho beze slova, utřel si hřbetem ruky ústa a zčista jasna řekl: „Myslím, že požádám, aby mě přeložili na sedmaosmdesátku. Ten váš revír je opravdu eňo ňůňo. Jo, to udělám.“

Carella se podíval na Meyera.

„Už jo,“ řekl Ollie.

Advertisements